Jak se moje duše nesmířila s verdiktem lékaře nad naším dítětem
Jak se moje duše nesmířila s verdiktem lékaře nad naším dítětem
Znáte ten pocit, kdy cítíte v celém svém těle, že explodujete na malé kousíčky, a všechno, co jste slyšeli a čeho jste přímými účastníky, je jen špatný sen, ze kterého se za chvilku probudíte, a že nic, co nyní prožíváte, nebude pravda?
Představte si…
Jste v ordinaci lékaře, dětského ortopeda, odborníka, který vám, jako nějaký seznam nákupu, který má koupit manželce, oznámí, že vaše dítě je nevyléčitelně nemocné, a že jediné, co můžete je se s tím smířit, že s tím nejde nic udělat.
Pozvu Vás do jednoho takového zlého snu s dobrým koncem…
Bylo mi dvacet tři let, rodila jsem první dítě, no rodila, měla jsem rodit úplně normálního, zdravého, tří a půl kilogramového chlapečka, jen s tím nepatrným rozdílem, že jeho poloha je nožičkama dolů.
Celý týden jsem na doporučení lékařů buď skákala na schodech, anebo ležela na porodním oddělení a poslouchala, jak kolem mne všichni rodí normálně, rychle, bez problému.
Já tam v bolestech a s knížkou Harlekýn jen tak ležela. Nepomohlo nic, byla jsem unavená, vysílená a hlavně vystrašená. Sedmý den jsem sama zažádala pana primáře o císařský řez, že skutečně už nemohu.
Pan doktor mi sdělil, že pokud neporodím přirozeně do druhého poledne, přistoupí na císařský řez. Druhý den se nestalo nic z toho, co očekávali, hodinu před polednem kroutili hlavou, proč to nejde.
Slib byl splněn a já smířená, že své dítě neporodím a hned neobejmu, ale zachráním. Ráďa se narodil přesně ve 13 hodin císařským řezem s váhou 4,40 kg.
Proč se tady s tím rozepisuji…Přesně tady jsem cítila svoji sílu, kdy jsem se postavila sama za sebe a nechala se vést Anděly, poslechla svůj vnitřní hlas, či své srdce a zachránila synovi život.
Když jsem se stala maminkou, přišel mi do života pomocník, měl úplně stejný záměr jako já, když jsem se narodila, a to pomoci rodičům. Přišel mi pomoci si rozpomenout na své dary, schopnosti, moc a velikost.
Vyrůstala jsem v době i rodině, kde se o těchto věcech nemluvilo. Do kostela jsme nechodili a nebyl nikdo, kdo by mi vysvětlil, s kým si povídám a kdo mi pomáhá? Bylo to neuvěřitelné, ale zároveň děsivé.
Zůstala jsem v tom sama. Sama jsem si začala nastavovat pravidla, bála jsem se té skutečnosti, že vše, co si přeji, se plní, a že toho možná zneužívám. Nastavila jsem si tedy pravidlo tři přání v měsíci. Jako malá holka jsem si hlídala, kdy bude nový měsíc a já zase budu moci vyzkoušet to své kouzlo, že si budu něco přát .
A teď zpět k mému příběhu o Radečkovi.
To, co následovalo, bere zpětně dech i mne, a to jsem byla přímá účastnice svého života.
Radeček byl propuštěn z porodnice s doporučením, že mu mám dávat buď tři plínky, nebo dvě a ručník. Ve třech týdnech jsme byli objednáni na kontrolu kyčlí. Tam nám pan doktor sdělil, že plínky jsou málo, že syn dostane řemínky, a tím se kloubky zlepší.
Po půl roce na vánoce jsme si ho mohli poprvé vykoupat. V polovině ledna nám lékař jen tak sdělil, ať se smíříme s tím, že náš syn bude na vozíku.
Šok, zděšení…
Jeli jsme domů jako omámení a nevěřili jsme tomu, co jsme právě vyslechli. Mladí, bez zkušeností a s obrovskou bolestí.
Opět se ve mně roztříštila exploze víry a jasného vnitřního hlasu, že to tak nebude, že to mohu změnit. Opět jsem našla sama sebe a své schopnosti, které jsem musela vytáhnout ze svého nitra.
Hned druhý den jsme se objednali do Brna k dalšímu dětskému ortopedovi, který nás s naléhavostí případu obratem přijal. Potvrzeno dalším odborníkem, nezakloubené obě nožičky, syn chodit nikdy nebude.
Po cestě z Brna bylo zděšení ještě horší. Kousek od našeho bydliště byla taková malá nemocnice. Zavolali jsme ještě tam, zda by se nám na ortopedii mohli na Radečka podívat, ale už jsme ani jiný názor neočekávali.
Pan doktor nás přijal a po vyšetření syna potvrdil názor prvního i druhého lékaře. Sdělil nám, že se s takovým případem ještě nesetkal a že jediný doktor v České republice, který by mohl nám pomoci, je pan profesor na Bulovce v Praze.
Praha! Daleko od našeho bydliště, neměli jsme auto a Prahu v té době vůbec neznali. Po telefonu jsem se dostala do ambulance pana profesora, sestře jsem vysvětlila náš případ a požádala o konzultaci. Byl nám poskytnut nejbližší možný termín, kdy jsme mohli dorazit.
Museli jsme si půjčit auto, abychom naše šestiměsíční dítě dovezli na Bulovku. V autě by se odvaha i strach daly krájet, ale do Prahy jsme jeli s nadějí a vírou, že se určitě bude moci v našem případě něco udělat. Ale co, to jsme netušili.
Pan profesor nám po zhlédnutí rentgenových snímků potvrdil, že syn skutečně nemá zakloubené obě nožičky. Že se stává, že děti mají nezakloubenou jednu nožičku, a druhou zdravou, ale náš Radeček měl nezakloubené prostě obě.
Že nám může pomoci tím, že bude operovat postupně obě nožky, ale výsledek nám žádný nezaručí.
Nikdo doposud v té době, je to už 23 let, menší dítě neoperoval.
Z Prahy domů jsme jeli s vděčností, že se něco může stát a bude dít. Do nemocnice jsem měla s Radečkem nastoupit hned následující týden s tím, že tam budeme minimálně půl roku. Nejdříve se musí nožičky pod kilovým závažím roztahovat, postupně a pozvolna do úplného provazu dítěte. Až pak mohl jít Radeček na sál.
Během půlročního pobytu v nemocnici, jsme se museli potýkat se spoustou překážek, pro mne nebylo volné lůžko, pro dítě do roka nebyla nemocnice připravena na stravu. Zde pomohly babičky, a co nám uvařily do skleniček, nám manžel vozil do nemocnice.
Ani pojišťovna nám v té době nebyla připravena pomoci, sdělila nám, že dítě do roka nemá na nic nárok. Ať si zažádáme o výjimku, kterou jsme později, až bylo klidněji, opravdu vyřídili.
Radeček byl po první operaci celých šest týdnů zasádrovaný na plocho od prsíček po kotníky, tak aby se nožička fixovala, po druhé operaci to samé dalších šest týdnů. Nevešel se do postýlky, do kočárku, nemohl si pokopat nožičkama jako zdravé děti. Umývat jsme ho mohli pouze žínkou a věnovali se mu každou minutu, protože pohyb neznal. Později byl takový pašák, že lezl rukama a celou tu sádrovou tíhu táhnul za sebou. Po půl roce od druhé operace byla ještě třetí, a pak už jsme jen čekali, jak to Ráďa zvládne…
Bylo 1. prosince roku 1998 a já Radečka povzbudila:
„Pojď za mnou, pojď za maminkou.“
Neuvěříte, co se stalo. Radeček se postavil na koberci a těmi malými nožičkami udělal prvních pár kroků ke mně. Všichni v místnosti zmlkli a nikdo nechtěl ani dechem, ani úžasem, přerušit ten neskutečně nádherný, dechberoucí okamžik, kdy dítě, které nemělo nikdy chodit, se postaví a jde do náruče své maminky.
Jak už jsem psala, letos to bude 23 let, a já nikdy nezapomenu každého 1.prosince na vděčnost zázraku a poděkování všem, kteří s námi byli a pomohli.
Každý den děkuji svému srdci a svým andělům s vděčností a slzou v oku, že náš syn chodí, že vše, čím jsme si společně prošli, mi ukázalo, jak jsem mocná.
Radeček ve třech letech měl jediné přání od Ježíška a to brankařské betony, od osmi let začal hrát hokej a chtěl být brankářem.
Každý rok jsme jezdili na kontrolu k panu profesorovi do Prahy. A vždy s tím vědomím, že jakmile pan profesor rozhodne, že syn hokej nesmí hrát, tak s ním okamžitě končí. Kontroly do jeho 18 let proběhly vždy s dobrým výsledkem. Pan profesor si dokonce několikrát vzal Radečkovy snímky rentgenů na konferenci do zahraničí a pro studenty, jako případ, který je sám o sobě jeden velký zázrak.
Já vím, že ten zázrak se stal díky otevřenosti srdce, upřímnosti sama k sobě, že mohu pomoci, a výsledek je jen ohromující. Syn chodí. Kdybychom se smířili s prvním verdiktem lékaře, je dnes na vozíku a celý náš společný život by měl úplně jiný rozměr.
VDĚČNOST a PROZŘENÍ
Na své cestě jsem došla k jednomu velkému osobnímu poznání, a to je KOMUNIKACE. Ano, chyběla mi komunikace a důvěra v někoho, s kým si mohu popovídat, říci bez studu svoje myšlenky a pocity. Chyběl mi někdo, komu bych mohla říci o pomoc.
Nebyl nikdo, kdo by mi pomohl objasnit souvislosti, spojené se vším, proč se nám to v životě děje, co nás potkává a co se nám otevírá.
Děti jsou velcí učitelé, andělé, kteří přichází do našeho života s plánem pomoci, najít svoji podstatu a zkušenost.
Děti díky svému otevřenému srdci a bezpodmínečné lásce nám chtějí pomoci od bolesti a ulevit nám, stahují si to vše z nás do sebe. V druhém případě se přes jejich nemoc máme probudit a spojit se svým srdcem, sami se sebou, abychom si na naše poslání opět vzpomněli.
Bohužel my lidé to vnímáme tak, že máme dítě nemocné, a ne tak, že nám chce pomoci a že je něco špatně u maminky či tatínka, v rodině.
Po této mé zkušenosti, když slyším nebo vidím nějakou nemoc u dětí či dospělých, cítím vnitřní sílu, že jde vždy nějak pomoci, samozřejmě v každém případě nějak jinak, není to jak přes kopírák. Spoustu věcí, příčin a následků hraje roli.
Píši tento článek proto, abyste vždy viděli cestu, věděli, že je možné něco udělat, cokoli je víc, než nic.
Začínám, kde medicína končí a končím, kde medicína začíná, aneb jdeme ruku v ruce. Kruh a bezpečí vašeho dítěte se uzavírá a zázraky jsou potvrzené.
Není vždy jednoduché, když jste přímým účastníkem bolesti svého dítěte, podívat se na vše s nadhledem a vidět světlo, řešení, či cestu k uzdravení.
Mohu vám nabídnout své zkušenosti, jasnozřivost, uzdravení, pochopení a změnu postoje, tak, aby vaše děti, a ani vy, jste nemuseli projít takovým utrpením a bezmocí, že nemůžete nic udělat.
S Láskou Jana
