Jdeš svým životem nebo životem předků?

Ať si to uvědomujeme nebo ne, ať chceme nebo ne, kráčíme životem a každým okamžikem stojíme na jakémsi rozcestí. Kdykoliv se můžeme znovu a znovu rozhodnout, jak chceme prožít svůj život. Co si v něm ponecháme „starého“ z minulosti, a s čím se naopak rozloučíme.

Každý malý krůček na cestě může způsobit změnu. Každý krůček se počítá.
Z krůčků se totiž stávají kroky a z kroků ujdeme kus cesty. Naší cesty. Cesty duše. Cesty zkušeností. Cesty sebepoznání, na které musíme každý najít sám sebe a co je to, co chceme. Co je to, co chceme žít. Jak se u toho chceme cítit a koho u toho chceme mít.
Umíme to vůbec pojmenovat?

Budu s vámi sdílet až „mystický“ okamžik z mé vlastní cesty zkušeností. Začal způsobem, který věřím, že dobře znáte. Tichounkým vnitřním hlasem. Slyšíte, že vás k něčemu volá. Někdo to nazývá intuicí, jiný duší nebo Universem, ale i když mu nasloucháte, neuposlechnete. Necháte ho proběhnout z úrovně, kde to znáte, možná z pohodlnosti, strachu nebo malé důvěry v něj.

Chci vás inspirovat, abyste otevřeli své srdce, i když jste naučeni se spíše uzavírat. Abyste začali otevírat dveře novým zážitkům a příležitostem, ke kterým jste voláni. Nebáli se pouštět starého a naučeného. Proč? Protože tak vaše srdce, bytost, duše (jak kdo tomu chce říkat), chřadne. Vaše touhy, sny a přání se stávají nenaplněné a vzdalují se čím dál víc. Místo toho přichází vnitřní smutek, stesk a prázdnota.

Právě proto vás zvu prozkoumat vaše naučené vzorce a rodové programy do hloubky a vědomě na webináři ZDARMA „Jak se naučit číst v rodových programech“.
Zjistíte, co vás brzdí a ovlivňuje, ale také se dozvíte, jak to laskavě pochopit, uchopit a propustit, pokud vám to v životě už neslouží. Registrujte se zde >

Zažila jsem naprosté propojení s východem slunce

Byla jsem ve svých milovaných Krkonoších. Cítím se tam moc dobře, ani nevím proč, ale vnitřně jsou právě tyto hory mému srdci nejbližší. Jsem zvyklá vstávat brzo a tak jsem vyklouzla potichu z chatky a šla si prožít východ slunce nad horami.

Nastavila jsem tvář svěžímu vánku a propojovala se s pomalu vycházejícím sluncem. Paprsky mě šimraly na tváři a prosvětlovaly zavřená víčka. Pustila jsem teplo do celého svého těla a otevřela své srdce. Uvědomovala jsem si tu úžasnou, pomíjivou chvíli, kterou jsem si dovolila, jen v tichosti, klidu a bez myšlenek, co musím dnes udělat, vyřídit, kam zavolat a co budu vařit, naplno prožít… Propojená sama se sebou a se sluncem.

Zaposlouchala jsem se, co mi má duše teď říká a kam mne vede.
Ten tichý hlas mě zval na procházku: „Pojď se projít do krajiny, do ticha. Jen ty a já.“
Když v tom naskočila moje mysl: „Tady? Teď? Vždyť to tady neznám? Nemám s sebou ani mobil. Nikdo nebude vědět, kam jsem šla.“

Určitě si sami dokážete představit, jaká smršť se tam najednou objevila. Přiznám se, že když jdu na procházku nebo na túru doma, největší obavu mám, že potkám volně pobíhající psy. Je to můj vlastní program z dětství. Osobní zkušenost naší sousedky, na kterou na polní cestě zaútočili psi, když šla mamce naproti do práce. Její zážitek byl pro nás tak odstrašující, že jsme se pak báli chodit sami do polí.

Znovu jsem dala prostor svému vnitřnímu hlasu: „Důvěřuj mi. Chci ti něco ukázat.“
Ano, tohle je právě to každodenní rozcestí, o kterém jsem na začátku psala. Na nás je udělat ten krok.

Můžeme podlehnout strachu a obavám. Nebo se sami vědomě rozhodnout, postavit se do své síly a převzít zodpovědnost za sebe sama.
Jak to máte vy? Zůstanete ustrašení v koutě nebo uděláte krok do neznáma?

Rozhodla jsem se důvěřovat…

Vyrazila jsem nesměle a pořád sama sebe ujišťovala, že ujdu jen kousek, na dohled chatky, jen si to tu obejdu a podívám se po okolí, pořád poblíž. Skutečně jsem nějakou dobu takto chodila a kochala se okolím. Ztišovala svou ustrašenou mysl a uklidňovala své srdce.

Každým zklidněním jsem současně dostávala větší odvahu a chuť jít dál. Každým krokem jsem pouštěla kontrolu nad svým strachem a myšlenkami, co všechno se mi může stát. Šla jsem dál a dál. Ani nevím podle čeho, zda to byla intuice nebo cesta.

Najednou se přede mnou objevilo nádherné přehledné rozcestí. Zastavila jsem se a vnímala ten neskutečný pohled, který je snad jen v pohádkách. Každá z cest ke mně promlouvala a dávala informace. A já stála před rozhodnutím.

• Půjdu doleva? Cestou, která je pro mne přehledná, vyšlapaná, v sebejistotě, že vidím stále na to staré, jsem v dohledu a vím, kam jdu.
• Nebo rovně, do neznáma. Po cestě, na které nevím, co mne čeká. Má mysl mne od ní odrazuje, ale v břiše cítím motýly. Chci cestu zkusit, i když netuším, kam vede. Je to pozvání k důvěře v sebe sama i Vesmír, otevřenosti všemu, co mám zažít a má mne potkat…
• Nebo se rozhodnu jít doprava? Po cestě jistoty, stereotypu a dalo by se říci i stagnace. Vyrazím, ale nikam nedojdu a nepoznám nic nového. Vnitřně vím, že mi tam není dobře, ale co, jsem na to už zvyklá…

Kterou ze tří cest se vydám?

Netuším, jak dlouho jsem na rozcestí stála a naslouchala svému vnitřnímu hlasu. Přiznám se, že na cestu rovně jsem si ještě netroufla. Nebrala jsem to ale tak, že jsem posera. Udělala jsem vědomé rozhodnutí a rozhodla se vyzkoušet cestu vlevo.

I když jsem neměla jasno, jak dlouho půjdu, v duchu jsem se povzbuzovala, že ještě dojdu támhle po tu zatáčku… A přidávala si mezníky, které lemovaly cestu. Kochala jsem se pohledem, kde bylo vidět do dálky, a děkovala přírodě za hojnost, které se nám dostává. Každý krok jsem vnímala s radostí a lehkostí. Až jsem nakonec došla až na horizont.

Zvládla jsem to! Byla jsem sama sebou nadšená a ocenila se, jakou dlouhou cestu jsem zvládla, jak si ji užívám a jsem v ní přítomná. Ne v hlavě, ale tady a teď v srdci, s přírodou a propojením.

Najednou přišlo další velké uvědomění: „Ta cesta nikdy nekončí. Vždy je možnost jít dál.“
Srdce mi buší jako o závod tím probuzením. Cesta je cíl!
Odměnou mi stékají slzy po tváři a já se usmívám. Tak jednoduché to je.

Přesto pro mnohé tak složité. Kolikrát se stane, že nás naše bytost zve na cestu duše, ale my se držíme svých strachů, předsudků a pochybností. Nepustíme se do neznáma a jdeme vyšlapanou cestičkou našich předků. To proto, že nás v našich rozhodnutích ovlivňují automatické reakce a naučené vzorce z rodiny, kterým jsme uvěřili. Všichni je v sobě máme uložené a kdykoliv chceme vyzkoušet něco pro nás nového a neznámého, naše paměť vytáhne tyto zastrašující příklady, programy, a zastaví nás.

Jaké by to bylo, kdybychom se s dětskou zvídavou radostí otevřeli novým výzvám a možnostem? Sami za sebe se podívali, zda ta cesta, kterou právě jdeme, má vše, co si v hloubi duše přejeme? Zkusili se zastavit, nacítit se a slyšet náš vnitřní hlas. A až pak vykročit na svou cestu.

Kolik vašich přání čeká a právě díky těmto rodovým programům jste si je stále nesplnili, vzdali se jich, nebo je pustili?

Ať už jste na jakémkoliv rozcestí, pamatujte, že vždy máte možnost se rozhodnout a vykročit po svém. Je to vaše právo a vlastní volba, převzít vlastní odpovědnost a osobní sílu.

Přála bych každému osobní prožitek, který si dovolí. Prožitek nejsou slova. Slova vyšumí, ale prožitek zůstává. Proto vás srdečně zvu k vlastnímu prožitku 24. 9. 2023 na mém webináři na téma JAK SE NAUČIT ČÍST V RODOVÝCH PROGRAMECH

Společně se podíváme na rodové programy, které vás brzdí, a vy si je vědomě i nevědomě držíte, ale také kdy poznáte, že nastal vhodný čas je propustit a jak se s nimi rozloučit.

Je čas osvobodit se od těchto programů. Získat jiný úhel pohledu na dary a pozitivní programy, které si neseme a vždy poneseme. Z těch negativních si můžete vzít užitečné hodnoty a vědomost. Když se s nimi naučíte vědomě pracovat, vnímat je a žít, tak vám mohou být tím největším přínosem a můstkem k sobě sama.

To si zasloužíme všichni. Nejen ti, co byli před námi a co jsou teď, ale i ti, co přijdou po nás.

Těším se na vás