… SLOVA

 Jsi ŘEČNÍK nebo POSLUCHAČ ???

Mým prvotním záměrem bylo napsat článek na téma “SLOVA” 

Slova, která běžně používáme ke komunikaci a vystihujeme jimi naše pocity, myšlenky, přání, vize, plány, osobnost a charakter.

Čím více jsem šla v tématu do hloubky, tím méně jsem nás lidi chápala. Najednou se mi to začalo jevit pod naprosto jiným úhlem pohledu, než jsem byla doposud zvyklá.

Nebylo to jen tak, jak to známe – po povrchu, kdy nám stačí pouze „ta“ povrchní slova, myšlenky, domněnky, posuzování, přání, tlachání. Ale troufám si říci do hloubky. Do hlubiny moudrosti, kterou jen tak nepotkáváme. 

Ráda bych vás nyní pozvala do mé hlubiny pravdy slov. Určitě není mým cílem vnucovat vám svůj názor a pohled, ale podělit se s vámi o to, kam až jsem došla. Možná to budete vnímat stejně a možná taky ne, vše je možné a v pořádku, každý je sám sobě učitelem a žákem.

Začalo to tím, že jsem chtěla vysvětlit rozdíl slov, která běžně používáme, a myslíme si, že ten druhý nám rozumí. Že přesně ví, co my cítíme a chceme říci. V mé studii jsem došla k naprosto jinému zjištění:

Slova mají mnohdy pro každého z nás jiný význam a myšlenka je velice mocný nástroj.

Ve většině případů se vůbec nepozastavujeme nad významem slov. Nad významem řeči, která se stala přirozenou součástí našeho života. Jen výjimečně si dokážeme připustit, že slovem můžeme pomoci, ale také i ranit.

Výjimečně, mám na mysli tehdy, kdy se naše emoce roztříští do každé buňky našeho těla a stane se z ní celoživotní zážitek.

Každý ve svém životě určitě zažil pomoc slovem. Buď jemu samotnému se dostalo pomoci skrze slova druhého člověka, nebo on sám pomohl svými slovy druhému, útěchou, radou.

Na druhou stranu je také dobré vědět, že i ranit slovem jde velice rychle, ale těžko se to vrací zpátky. (Ono pověstné: ”ŠPATNÉ SLOVO NEVEZMEŠ ZPĚT ANI PÁREM VOLŮ.”) Je to jako jedovatý šíp, který je vystřelen, a zásah velice bolí. Rána se může zahojit, ale emoce ze zranění šípem slova zůstává. 

Na tento svět přicházíme jako dokonalé a úžasné bytosti, plné světla a lásky. 

Dokážeme komunikovat s okolním světem na energetické úrovni. 

Skrze energii poznáváme, jak se druhý člověk cítí. Vnímáme, zda je jeho energie pro nás příjemná nebo nepříjemná. Jako dítě na to reagujeme úsměvem, klidem, nebo pláčem a nevrlostí. 

Vše funguje do té doby, než nás naši rodiče naučí slova. Slova, která jsou pro hmotný svět rádoby nezbytnou součástí. Vidíme, jak mamince či tatínkovi září oči, když se nám povede říci první slovo, a když je to máma nebo táta, o to je ta radost větší.

Postupem času se ve svém životě naučíme řeč, kterou bereme za pravdu, vystihování a pojmenování věcí, emocí, komunikaci.

Většinou se to stává v mateřském jazyce. Od dětství si ke slovíčku připojujeme podvědomě i energii, kterou nám předávají rodiče, společenství, učitelé a mnozí další, koho jsme ve svém životě potkali.

Když slovo vyslovíme, dostává náboj naší energie. Abych to dobře vysvětlila. Když řekneme slovo “maminka” může se stát, že pro toho, kdo má vřelý vztah se svojí maminkou, má toto slovo náboj lásky, radosti, klidu. Ale pro toho, kdo tento vztah nemá vřelý, ale naopak chladný, pak toto slovo má v sobě náboj naprosto jiný, je v něm smutek, bolest, stesk, může tam být i nenávist.

Oba případy mají svoji pravdu, nemůžeme se zlobit na člověka, posuzovat ho či hodnotit, že má v sobě ukrytý tento vzorec pod slovem, které je prostě jeho prožitkem. 

Všimli jste si, že na slova reagujeme podle toho, jaká emoce je v nás s tímto slovem spojená?

Stává se vám, že někteří v reakci na vaši jednoduchou otázku, například „Jak se máš?“ málem vyskočí z kůže? Jak se asi mohu mít, když se mi děje to anebo ono. A vy jste zaraženi a zcela nechápete, čím jste je tak formální otázkou mohli vytočit do běla.

 Stejné je to s každým slovem. Možná by se dalo říci, že každý člověk má svůj jedinečný slovník slov a významů k nim dle svých emocí. 

Všichni prožíváme emoce v jakékoli podobě. Smutek, radost, strach, obava, neklid, bázeň atd. Vše prožíváme na duševní i fyzické rovině. Pokud je nějaká emoce, které nerozumíme, silná, způsobí nám stres, nebo depresi.

Je mnoho lidí, kteří nedokáží své emoce zvládnout. Velice často nás strhávají do své energie. Je dobré si v přítomnosti takového člověka ponechat odstup a klid. 

Uvědomit si, že to, co dotyčný prožívá, nemá pranic společného s námi, není to naše věc, náš osobní problém, ale jde to úplně mimo nás, je to prožitek zcela a čistě toho, kdo je oslabený, zmatený a nerozumí právě probíhající situaci a má s ní problém ji chápat. 

Emoce, které má spojené s použitými slovy, nebo jejich spojením, jej zavedly do úplně jiného světa než je ten přítomný, pak už nevidí, neslyší, jen v něm bouří emoce, které navíc jen stěží dokáže krotit, mnohdy ho to ani nenapadne, protože hovor přeložil jako osobní útok na jeho osobu. Ovšemže tomu tak není!

Emoce přicházejí z astrální roviny a působí na tělo ve fyzické rovině v podobě nemocí, bolestí, slabosti, únavy.

Všechny nemoci jsou jen zhmotněním našich nezvládnutelných emocí a pocitů. 

Při aktuálním stavu si vůbec neuvědomujeme, kde se nám tato energie v těle usadí, jaký nám dává signál, protože si na bolest zvykneme.

Nemoci přijímáme jako lidskou samozřejmost. A tím, jestli máme strach nebo vztek, si hlavu nelámeme, protože to za nějakou chvíli odezní. Ano, emoce odezní, ale otisk v těle zůstává a dále působí, protože jsme ho nezrušili. Nedokázali jsme zrušit program a odblokovat se.

Každá emoce má své osobní vibrace a je samostatnou živoucí entitou, která je však na člověku závislá, protože se živí jeho energií.

Když mluvíme, nehlídáme si slova a ani kolikrát nevíme, co z úst vypustíme, ale vše, co vypustíme, se stává samostatnou emoční jednotkou, která má na astrální rovině vliv na každého.

Slova tedy máme stejná, ale mohou mít pro každého člověka jiný význam a vibraci. 

Druhý význam pohledu na slovo, to je energie, kterou, když vyslovíme slovo, vysíláme do energetického pole. 

Každé slovo je záznam v energetickém poli a stává se nábojem. Pokud tento náboj stále oživujeme svojí emocí, myslíme na něj často, shlukem energie se stává živým.

Vše je spojené s prvotním záznamem našeho bytí s emocemi a se slovem, které jsme si podvědomě k němu přiřadili.

Přirovnala bych to např. k učení se cizímu jazyku. Učíme se formou slovíček, slovíček bez náboje energie, kterou získáváme při učení mateřské řeči.

Zkusme nyní, když už dokážeme připustit, že můžeme skutečně svým slovem ovlivnit sami sebe, sled událostí, postoj k jinému člověku, používat slova vědomě. 

Možná zjistíme, když se na to vědomě zaměříme, že slov není tolik potřeba. Hledejme slova, která skutečně vystihnou, co chceme vyjádřit a dostatečně hluboce je chápeme. 

Dopřejme si čas a ověřme si, že člověk, na kterého mluvíme, který naše slova poslouchá a skutečně je slyší, je přijmul a pochopil tak, jak je my myslíme.

Já nyní docela dost narážím na to, že lidé sice mluví, ale posluchače nemají. Na koho mluví, toho oni vidí, fyzicky tam je, ale on je prostě vůbec neposlouchá a dosazuje si své domněnky, přání a své scénáře. Je to jako začarovaný kruh. 

Pokud začneme měnit náš pohled na to, že jsme tvůrci svých slov, a dáme dostatek času i druhé straně, ušetříme si velice mnoho nedorozumění, bolesti, zklamání, smutku, žalu a domněnek.

Když spolu začneme mluvit a vzájemně si naslouchat, navážeme na energetické spojení. Vyčistíme si své komunikační kanály a naučíme se s nimi vědomě pracovat.

NAUČME SE VĚDOMÉ KOMUNIKACI & KONVERZACI

Jak sami se sebou, tak i s druhým člověkem. Ať jsem posluchač, nebo řečník.

To moudrost mne učí ztišit se a nechat toho druhého vypovídat, neskákat mu do řeči, nechat ho doříci větu, myšlenku, neposuzovat jeho činy, emoce, ale dát mu prostor a jistotu, že tu jsem, že mne  zajímají jeho radosti i bolesti. 

Vnímám to jako největší dar sama sobě i světu. Naslouchat. 

Nevkládejme či nevnucujme svůj úhel pohledu na věc někomu jinému. Poskytněme druhému prostor, aby si mohl procítit, pustit, pochopit svůj projev. Aby se mohl podívat na svoji situaci z nadhledu. Dopřejme mu ten prostor bez posuzování a odsuzování a nevyžádaných rad.

Nemůžeme nikdy cítit jeho energii, pocity, nemáme jeho zkušenosti a nežijeme jeho život. Naše názory na situaci někoho druhého jsou vždy jen naše domněnky, naše přání, vjemy právě z našich osobních prožitků a života. 

Pokud se rozhodneme někomu radit, pak mu předkládáme svůj pohled na věc vycházející z našich zkušeností. Pasujeme se do role “moudrých” a tím si zahráváme s osudy druhých, aniž na to naše moudrost postačuje. Je jen málo lidí na Zemi, kteří dokáží činit pro druhé zázraky!

Od malička nás učili pozornosti směrem od nás ven, že nám musí záležet, co si ten druhý o nás myslí, že potřebujeme od druhého pochvalu či schválení. Nic z toho není pravda. Vše, co potřebujeme, je prostor, úcta, víra sama v sebe, tu nám nikdo nevštěpoval, bohužel!

Je třeba zmínit, že potřebujeme s druhými lidmi komunikovat. Je to prvotní vjem, komunikace, kterou jsme se naučili. 

Avšak je rozdíl mezi tím, když pouze vnucujeme druhému svůj názor a naši pravdu, a tím, když se snažíme naslouchat a vnímat pocity druhého, abychom mu poskytli prostor k vyřešení toho, co jej právě trápí.

Bůh čeká na to, až se každý z nás zastaví a naučí se naslouchat.

Dovolme sami sobě a druhým mít svoji pravdu, nehodnotit jejich myšlenkové pochody, činy. Dopřejme si úctu jeden k druhému, poslužme si navzájem jako zrcadlo a podejme si pomocnou ruku, abychom se mohli posunout dál na naší cestě. 

Kde jste se našli? Řečník nebo posluchač?

Nejlépe by bylo, kdyby vaše odpověď byla obojí. Ano, čtete správně, žijeme v dualitním světě a potřebujeme k rovnováze oba  póly. Umět naslouchat, ale také umět se vypovídat. 

Jedině tak bude konverzace vědomá! Každý z nás je jiný, má na danou věc jiný pohled, a pokud tyto pohledy připustíme a spojíme, vznikne dokonalý obraz světa, každý z nás přispěje! Pohled každého z nás je důležitý, protože přispívá celku!

V člověku nemůže být harmonie a rovnováha, pokud je jen vrbou a všichni to do ní valí. I on se potřebuje vypovídat ze svých myšlenek, situací, zážitků, emocí a životních pohledů. 

Tak jako v těle, tak i ve vztahu, musí být rovnováha, nemůže jeden být pouze posluchač a druhý jen řečník, takový vztah nikdy nevydrží a jednoho dne, vždy se to stane, se ucho utrhne. 

Jestli jsem vás inspirovala, obohatila, pootočila váš pohled, věřte, že mne to velice těší. Vidím kolem sebe tolik nedorozumění a mnoho drahocenného času, kterým plýtváme.  

Nezamykejme se ve svých hradbách, pojďme o tom spolu mluvit a ujasnit si, že se navzájem chápeme. Pusťme tam světlo a slunce.

Na závěr ještě jeden malý dovětek. Na rozchodu, nebo ukončení vztahu, není nic špatného. Jsou vztahy, které již nezapadají do plánu naší duše, vztah prostě dosáhl svého vrcholu, což je cílem! 

Nicméně bychom tento vrchol (konec) měli oboustranně pochopit, ukončit, uzavřít, ne z něj utéci, něco si o něm domýšlet, šířit své domněnky a vydávat je za pravdy pravdoucí.

Vždy je to jen názor člověka, který o dané věci ví málo, či nic, ovšem sám sebe pasuje do role jediného moudrého spravedlivého. Vždy to spolehlivě poznáme tak, že ona „pravda“ kolem sebe šíří opravdu velké množství emocí spojených s nedorozuměním, za což se onen moudrý schovává.

Říkáte si:  A co s tím? S Láskou to nechme být.

Skutečná pravda nepotřebuje prosazovat, ona „jen“ je!

Mnoho štěstí přeji v Lásce Jana Sadai 💗