SLOVA: Naučme se je používat vědoměji

Slova běžně používáme ke komunikaci a vystihujeme jimi naše pocity, myšlenky, přání, vize, plány, osobnost a charakter. Každý den řekneme spoustu slov a myslíme si, že nám druzí rozumí. Že přesně ví, co my cítíme a chceme říci. Ale když to začneme zkoumat, dojdeme k jinému zjištění: Slova mají pro každého z nás jiný význam a myšlenka je velice mocný nástroj.

A přesto se ve většině případů vůbec nepozastavujeme nad jejich významem. Nad významem řeči, která se stala přirozenou součástí našeho života. Jen výjimečně si dokážeme připustit, že slovem můžeme pomoci, ale také i ranit.

Proto vás chci dnes pozvat do jiné úrovně. Do hlubiny moudrosti, se kterou jen tak nepotkáváme. Vyjevit naprosto jiný úhel pohledu, než jsme zvyklí. Podělit se o to, kam až jsem došla svým studiem. Možná to budete vnímat stejně. Možná ne. Vše je možné a v pořádku – každý je sám sobě učitelem a žákem.

Každé slovo má pro každého jiný náboj

Když přicházíme na tento svět, jsme dokonalé a úžasné bytosti, plné světla a lásky. Dokážeme společně komunikovat na energetické úrovni. Skrze energii poznáváme, jak se druhý člověk cítí. Vnímáme, zda je jeho energie pro nás příjemná nebo nepříjemná. Jako děti na to reagujeme úsměvem, klidem nebo pláčem a nevrlostí. Vše funguje do té doby, než nás naši rodiče naučí slova.

Slova jsou pro hmotný svět rádoby nezbytnou součástí. Postupně se naučíme řeč a bereme ji za „pravdu“ – umíme tak vystihnout a pojmenovat věci, emoce, vztahy… Je to pro nás úplně přirozené. Vůbec se nepozastavujeme nad tím, zda slovo skutečně vyjadřuje to, co cítíme a chceme říci.

A ještě jedna věc se od dětství děje – většinou v mateřském jazyce. Ke každému slovíčku připojujeme podvědomě i energii, kterou nám předávají rodiče, učitelé, společenství a mnozí další, které jsme ve svém životě potkali.

Když vyslovíme slovo, dostává náboj naší energie. Abych to vysvětlila: když řekneme slovo „maminka“, může se stát, že pro toho, kdo má vřelý vztah se svojí maminkou, má toto slovo náboj lásky, radosti, klidu. Ale pro jiného, kdo má vztah naopak chladný, má to stejné slovo jiný náboj – je v něm smutek, bolest, stesk, může tam být i nenávist. Oba lidé mají pravdu – tu svou. A my se za to na ně nemůžeme zlobit, posuzovat je či hodnotit, že mají na základě prožitku pod slovem ukrytý takový vzorec.

Emoce za slovy vytváří náš jedinečný „slovník“

Všimněte si sami, že na slova reagujeme podle emoce, která je v nás s tím slovem spojená. Možná se vám stalo, že někteří málem vyskočí z kůže jen při jednoduché otázce „Jak se máš?“. Jak se asi mohu mít, když se jim děje to nebo ono! Vy ale nechápete. Jste zaražení, jak jste mohli tak formální otázkou vytočit někoho do běla.

Dalo by se proto říci, že každý člověk má svůj jedinečný slovník slov a významů k nim napojených, podle svých emocí. Emoce prožíváme všichni a každou z nich cítíme na duševní i fyzické rovině. Smutek, radost, strach, obavy, neklid, bázeň atd. Pokud některé nerozumíme a je velice silná, pak nám způsobí stres nebo depresi.

Emoce přicházejí z astrální roviny a působí na naše tělo – ve fyzické rovině v podobě nemocí, bolestí, slabosti a únavy. Nemoci přijímáme jako lidskou samozřejmost. Jenže všechny nemoci jsou zhmotněním našich nezvládnutelných emocí a pocitů. Tedy toho, s čím si často nelámeme hlavu, protože strach nebo vztek přece za chvíli odezní.

Ano, to je pravda. Emoce odezní, ale otisk v těle zůstává a působí dál, protože jsme ho nezpracovali. Nedokázali jsme zrušit program a odblokovat se. Při aktuálním stavu si totiž vůbec neuvědomujeme, kde se nám tato energie v těle usadí a jaký nám dává signál, protože si na bolest zvykneme.

Slova jako energetické náboje

Už víme, že slova máme stejná, ale pro každého mohou mít jiný význam a vibraci. Druhý pohled na slovo je energetický – když vyslovíme slovo, vysíláme do energetického pole určitou energii. Každé slovo je záznam v energetickém poli a stává se nábojem. Pokud tento náboj stále oživujeme svojí emocí, myslíme na něj často, shlukem energie se stává živým. Vše je spojené s prvotním záznamem našeho bytí s emocemi a se slovem, které jsme si podvědomě k němu přiřadili.

Každá emoce má své osobní vibrace a je samostatnou živoucí entitou, která je však na člověku závislá, protože se živí jeho energií. My ale často mluvíme tak, že nehlídáme slova a ani kolikrát nevíme, co z úst vypustíme. To ale na věci nic nemění. Vše, co vypustíme, se stává samostatnou emoční jednotkou, která má na astrální rovině vliv na každého.

Mnoho lidí své emoce zvládnout nedokáže. Nechávají se jimi strhnout a vůbec si neuvědomují, že emoce spojené se slovy je zavedly do úplně jiného světa než je ten přítomný. Nevidí, neslyší, jen prožívají svou bouři. V přítomnosti takového člověka je dobré zachovat klid a ponechat si odstup. Uvědomit si, že to, co dotyčný prožívá, nemá pranic společného s námi. Není to naše věc ani problém, ale jde to úplně mimo nás – je to zcela a čistě prožitek toho, kdo je oslabený, zmatený a nerozumí právě probíhající situaci.

Výzva: Učme se komunikovat vědomě

Zkusme nyní, když už dokážeme připustit, že můžeme svým slovem skutečně ovlivnit sami sebe, sled událostí nebo postoj k jinému člověku, používat slova vědomě. Nebo alespoň o trochu vědoměji než doposud.

• Možná zjistíme, když se na to vědomě zaměříme, že slov není tolik potřeba.
• Že když hledáme, najdeme slova, která skutečně vystihnou, co chceme vyjádřit a dostatečně hluboce je chápeme.
• A když si dopřejeme čas, můžeme si ověřit, že člověk, na kterého mluvíme a který naše slova poslouchá, je skutečně slyší, přijmul je a pochopil tak, jak je my myslíme.

Docela dost narážím na to, že lidé sice mluví, ale nemají posluchače. Fyzicky tam ten, na koho mluví, je, ale prostě je vůbec neposlouchá a dosazuje si své domněnky, přání a své scénáře. To se může změnit, když se naučíme vědomé komunikaci a konverzaci. Jak sami se sebou, tak i s druhým člověkem. Ať jako posluchač nebo řečník.

Pokud začneme měnit náš pohled na to, že jsme tvůrci svých slov, a dáme dostatek času i druhé straně, ušetříme si velice mnoho nedorozumění, bolesti, zklamání, smutku, žalu a domněnek. Když spolu začneme mluvit a vzájemně si naslouchat, navážeme na prapůvodní energetické spojení. Vyčistíme si své komunikační kanály a naučíme se s nimi vědomě pracovat. Vše, co potřebujeme, je prostor, úcta, víra sama v sebe – tu nám nikdo nevštěpoval, bohužel!

Jak na to? To moudrost (nebo trénink) nás učí:

• Ztišit se a nechat toho druhého vypovídat.
• Neskákat mu do řeči a nechat ho doříct větu i celou myšlenku.
• A také neposuzovat jeho činy, emoce, ale dát mu prostor a jistotu, že tu jsme, že nás zajímají jeho radosti i bolesti.

Naslouchání – největší dar sobě i světu

Bůh čeká na to, až se každý z nás zastaví a naučí se naslouchat.
Avšak je rozdíl mezi tím, kdy se druhému snažíme naslouchat a vnímat jeho pocity, abychom mu poskytli prostor k vyřešení toho, co jej právě trápí, a kdy mu pouze vnucujeme svůj názor a naši pravdu.

Skutečně naslouchat znamená nevnucovat svůj úhel pohledu na věc tomu druhému jinému. Poskytnout prostor, aby druhá strana mohla procítit, pustit a pochopit svůj projev. Aby se mohla podívat na svoji situaci z nadhledu. Dopřát mu prostor bez posuzování, odsuzování a nevyžádaných rad.

Pamatujme, že naše názory na situaci někoho druhého jsou vždy jen naše domněnky, naše přání, vjemy právě z našich osobních prožitků a života. Pokud se rozhodneme někomu radit, pak mu předkládáme svůj pohled na věc, který vychází z našich zkušeností. Pasujeme se do role „moudrých“ a tím si zahráváme s osudy druhých, aniž na to naše moudrost postačuje.

Komunikace je prvotní vjem, který jsme se naučili. Potřebujeme s druhými komunikovat. Ale…

• Dovolme sami sobě a druhým mít svoji pravdu.
• Nehodnoťme jejich myšlenkové pochody, činy.
• Dopřejme si úctu jeden k druhému.
• Poslužme si navzájem jako zrcadlo a podejme si pomocnou ruku, abychom se mohli posunout dál na naší cestě.

Kde jste se našli: Řečník nebo posluchač?

Nejlépe by bylo, kdyby vaše odpověď byla OBOJÍ. Ano, čtete správně. Žijeme v dualitním světě a potřebujeme k rovnováze oba póly. Umět naslouchat, ale také umět se vypovídat. Jedině tak bude konverzace vědomá!

V člověku (a stejně tak i ve vztahu) nemůže být harmonie a rovnováha, pokud je jeden jen vrbou a všichni to do něj valí. Každý se potřebuje vypovídat ze svých myšlenek, situací, zážitků, emocí a životních pohledů. Nemůže být jeden pouze posluchač a druhý jen řečník – takový vztah nikdy nevydrží. Musí být rovnováha.

Vidím kolem sebe tolik nedorozumění a mnoho drahocenného času, kterým plýtváme. Jestli jsem vás inspirovala, obohatila, pootočila váš pohled, věřte, že mne to velice těší. Nezamykejme se ve svých hradbách, pojďme o tom spolu mluvit a ujasnit si, že se navzájem chápeme. Pusťme tam světlo a slunce.

Pohled každého z nás je důležitý. Každý z nás je jiný, má na danou věc jiný pohled, a pokud tyto pohledy připustíme a spojíme, vznikne dokonalý obraz světa. Každý z nás přispěje.