Dostali jsme se do začarovaného kruhu…

MARNOST NAD MARNOST ANEB JAK SE CHYTIT STÉBLA

Přistihnete se někdy, že vám nic nedává smysl? Svět, ve kterém žijete, vám připadá cizí a tak vzdálený. Chce se vám brečet a nevíte proč. Cítíte se jako cizinec v zemi, kde nerozumíte její řeči, kultuře a stylu života.

Přesně takto jsem se cítila ve svých 33 letech při pohledu na svůj život, na celou linii od dětství, puberty, dospělosti, rodičovství, partnerství. 

Vše se mi zmítalo v mlze. Neviděla jsem ani na dva metry před sebe, natož abych se rozhlédla a mohla zaregistrovat, kde se nacházím, co je vedle mne, nade mnou, pode mnou. Čeho bych se mohla přidržet, nebo zda mi někdo podává pomocnou ruku.

Jediné, co jsem cítíla, byly moje nohy, které se chvěly. Tlukot srdce, které bilo na poplach, a můj dech, který lapal, jako by už neměl kyslík. 

V hlavě se mi honila myšlenka: „Proboha, kam jsem se to dostala, za co jsem si to všechno zasloužila?” Vždyť na cokoliv si jen vzpomenu, tak mne to smílá, a já se ptám proč?  

Otázky a jenom otázky

Jsou v mé hlavě jako tobogán, po kterém valí děsnou rychlostí, nemají se čeho zachytit. Pomlácené ze všech stran, chvílemi  pod vodou nebo vyhozené z prudké zatáčky. 

Jediné, co si moje duše uvědomovala, bylo, že musí někde skončit, že musí někam dopadnout, a že je jen otázka, zda z toho vyvázne 

živá – posílená – nebo pěkně zmlácená – ukřivděná.

Prvním nádechem se náš život probouzí do hmotného světa, trojrozměrného. 
Rodíme se jako naprosto čisté duše, očištěné od zátěže z minulých životů. Vybrali jsme si přesně takové rodiče, které nám pomohou, neboli poslouží, na naší cestě.

Jak často slýcháme při podívání se na narozené miminko: “Jé, ten jen krásný, to je Andílek.”

Jako malé děti žijeme přítomným okamžikem a umíme komunikovat na energetické úrovni. Nepotřebujeme slova, abychom cítili, jak se maminka, tatínek, či sourozenci cítí. 

Vnímáme, co z každého vyzařuje za energii. Neexistují strachy, obavy, není posuzování, je jen přijímání, vše tak, jak právě je a jak má v tu chvíli být.

Vnímání naší cesty nebo údělu, jak tomu chceme říkat, je jen na každém jedinci. Každý člověk vnímá energii, slova, životní zkoušky jinak. Nenajde se člověk, který by mohl cítit radost stejně, jako ten druhý, na druhou stranu nejsou dva lidé,  kteří by cítili bolest stejně. 

A my se tím trápíme

Trápíme se, proč nedokáže někdo pochopit naši radost či bolest. Nejsou slova, která by toto vystihovala. Namlouváme si, že jen nám se dějí špatné, či nepříjemné věci, a že druzí se mají líp. Vůbec netušíme, čím si každý jednotlivec prochází, co řeší v sobě, v práci, s rodiči, v rodině, či v lásce. 

Asi není tajemstvím, že jsme se jako lidé naučili hodně maskovat. Vystupovat navenek líp, než se uvnitř sebe cítíme. Někteří jsme v tomto maskování zašli dokonce tak daleko, že věříme, že naše výplody a lži jsou úplně v pohodě.

Život je cesta, která je někdy klikatá, někdy rovná, přehledná i nepřehledná, ale je to cesta, která vede a někde má svůj cíl. 

Nemáme spěchat k cíli. To přece není podstata našeho zrození. Máme si tu cestu užívat. Dívat se, co je kolem nás, radovat se, učit se, zastavit se, odpočinout si. Zvládnout překážku a vždy si říci, stojí mi to za to, zastavit se a ještě se na toto podívat, či se toto naučit.

Bohužel nás nikdo neučil, ani nám nenaznačil, že bychom měli svůj život žít jinak, než podle předsudků jiných nebo podle předaných strachů. 

To, že se jednou někomu něco nepovedlo, neznamená, že se to nemůže povést jinému. Dostali jsme se do začarovaného kruhu. Já tomu říkám spirála. Z naší cesty se stala spirála – tobogán, na kterém není se čeho chytit a zastavit se.

Vše, co se nám děje, bereme jako špatný sen, příkoří, anebo někteří jako osud, kletbu.

Je jen málo z nás, kteří vedle té spirály vidí pomyslný žebřík, schůdky, které jsou k dispozici. 

Většina z nás přes tu mlhu a bolest a krátkozrakost nevidí nic.

Jen málo lidí se dokáže pohybovat po pomyslném žebříku a podat stéblo své duši tak, aby se zastavila, přestala honit sama za sebou, vydechla, nadechla, otevřela oči a rozhlédla se. Většině se při samospádu po tobogánu klepou kolena, bojí se už všeho.  

A tady pomůže jedno jediné kouzelné slovíčko, a to je VÍRA.

Víra v kombinaci s pevným rozhodnutím je cesta. Jak se pomalu s pomocí stébla či podané ruky dostat na pevnou zem, a mít odvahu vystoupit na první stupínek pomyslného žebříku.

Stupínků na žebříku má každý jiný počet, záleží, jak hluboko na pomyslném dně se právě nachází, jaká je jeho výchozí pozice. 

Pokud jste zvědaví, na kterém stupínku se nacházíte právě vy, a jestli jste připraveni se podívat sami do sebe a pravdě do očí, zpracovala jsem pro vás eBook POZNEJ SEBE SAMA a vědomě vykroč…

Zpětně, když se s odstupem času a s určitým nadhledem na svoji cestu podíváme, zjistíme, že právě díky těmto zastavením, potkáním lidí, zdoláním překážek, jsme nakonec na tom mnohem líp, než si sami dokážeme připustit. 

Jsou určité okamžiky a momenty, křižovatky, kdy bychom určitě udělali něco líp, jinak se rozhodli, nebo si dali lepší pozor. Jak se opět říká: 

“Každý je po bitvě generál.”

Ráda bych se s vámi podělila o to, že nemusíte být ve válce sami se sebou, či s kýmkoli druhým, nebo s jakoukoli těžkou situací. 

Život nám vždy naloží jen to, co uneseme, byť na to můžeme mít v tu danou chvíli jiný názor a cítíme to úplně opačně. 

Stačí se dostat na pomyslný žebřík a udělat si revizi ve svém srdci, co byste chtěli změnit, či mít jinak. Je to o vyčištění mnoha programů, strachů, bolestí, nepochopení, převzatých názorů či postojů.

Není to nikoho vina, že jsme tam, kde se právě nacházíme. Je to jen naše rozhodnutí. My jsme dopustili sami sobě, že jsme jinde, než v souladu se svým srdcem, se svojí pravdou, se svojí podstatou.

V každém srdci je bezpodmínečná láska a úžasná energie, jen jsme zapomněli, jak si pro ni sáhnout a jak s ní žít. 

Myslím tím, ne hodnotit, co nám ten druhý člověk říká nebo co provedl, ale co nám tím jeho duše chce naznačit. Kam nás chce posunout nebo co máme pochopit jinak, tak, abychom byli v souladu sami se sebou. 

Ať se Vám podaří zjistit potřeby a přání své duše. Říkáte si, jak na to? Začněte tímto!

S pokorou Jana SADAI 💗