Co nás lidi pudí k tomu, že se domníváme, že máme něco ovlivňovat?
Nedávno jsem přemýšlela právě nad tímto: Co nás pudí k tomu se domnívat, že můžeme cokoliv ovlivnit nebo změnit?
Pokud svému egu pustíme otěže, to je potom činorodé, to má tendenci neustále něco řešit a do něčeho se „montovat,“ cokoliv hodnotit, měnit a posouvat. Samo na sebe je dosti háklivé, má se samo sebou za dokonalé, nepotřebuje žádné vylepšení, což se samozřejmě netýká druhých, protože právě TY je třeba předělávat neustále!
Pokud však egu otěže přitáhneme a zabrzdíme jeho činorodost, prostě a jednoduše zastavíme naši činorodou mysl, pak teprve zjistíme, že pokud se oddáme do rukou ega, tak právě jsme zmítáni neustálým nedorozuměním a zmatky, které nás odnášejí z proudu pokojného bytí a žití.
Jak to celé teda je?
Při přemítání nad tímto tématem jsem došla k otázce, jestli právě toto není důvodem mnohých nesvárů a neshod mezi námi všemi.
Ptala jsem se sama sebe, kde vznikají ony třecí plochy mezi námi lidmi.
Již tisíce let se neustále do sebe různě montujeme a snažíme se navzájem předělávat.
Důvodů k takovému počínání vymyslíme bezpočet a stejně tak dokážeme omlouvat to, pokud nás toto běsnění dovede do stavu, kdy jde o životy.
Pojďme zkusit, třeba jen na krátko, řekněme na sto let, něco jiného. Ptám se, šlo by to?
Tisíce let montování nás dovedlo k válkám, epidemiím, hladomorům, ekologickým katastrofám, duchovnímu a duševnímu vyprázdnění a mnohým dalším pohromám, kdy teď snad již s jistotou můžeme konstatovat, že tudy cesta nevede.
Proč tedy nezkusit něco jiného? Nevede cesta právě opačným směrem?
Co to prostě NECHAT BÝT???
Určite si říkáte, že to není možné, že přece někdo musí zajišťovat naše životní standardy. Opravdu? Neukázal nám právě tento čas, spojený s covidem, že zase tolik třeba není?
Jistě, každý musí začít sám u sebe, začít tím prvním krůčkem, ať je to cokoliv. Každý jsme jiný, a přesto všichni stejní, toužíme po stejných metách, jen jich dosahujeme jinými cestami a nástroji.
Všichni však musíme začít malými krůčky, ke kterým se musíme nutit a donutit.
Zná to každý z nás, na nic není čas, ale přitom dvě hodiny denně strávíme u seriálu místo toho, abychom pracovali na svém a se svým nitrem, třebas kreslením, nebo pohybem v přírodě, nebo třeba zpěvem, či tancem…, jak jsem psala, každý jsme jiný, a přitom všichni stejní.
Pokud se však nedonutíme udělat tyto první kroky, na žádnou cestu k výškám se nevydáme a nikdy k nim nedojdeme.
Mnozí z nás mají pocit, že musí hledat stále někde venku, že se musí neustále s někým porovnávat a přemísťovat se. Podělím se s vámi o jeden, nebo spíše o dva pohledy, na naše zastavení, ať osobní, zdravotní, nebo covidové. Každý ať si doplní to své.
Letní zastavení
Už jsme si uvedli příměr ke Slunci - a přesně to se mi dělo v létě loňského roku. Máme tendenci jezdit za sluníčkem a myslíme si, že u nás sluníčko svítí jinak, než jinde. Nebudu teď zabíhat do detailů, že někomu chybí moře. Ale moře je především voda. Jak si můžeme užívat moře, když si neumíme užít naše rybníky, jezera, plovárny. Vše se vším souvisí. Moje zastavení a představa, že budu chodit ve městě, kde bydlím, na plovárnu, mne přímo děsila. Já, a tady, v plavkách? No neumíte si představit, kolik těch výmluv a důvodů moje mysl vytvořila. Někteří z vás už vědí, že máme malou šestiletou Magdalenku. A ta se neptá, zda se maminka stydí, zda jí to je příjemné nebo zda se bojí studené vody. Je léto a proč bychom měli být před domem nebo na písku celý den, když můžeme být u vody na sluníčku? Byla jsem přehlasována rodinnou radou a vyrazili jsme. Co vám budu povídat, první dny to bylo o překonávání mých předsudků, představ a vytváření nesmyslných scénářů. A nyní mohu říci, že jsme zažili s rodinou ty nejkrásnější letní měsíce. Užili jsme si sluníčka, krásně se opálili, potkali jsme spoustu zajímavých lidí. Magdalenka se naučila plavat i potápět, poznala štípnutí včely, párek v rohlíku a hlavně tu volnost, svobodu a radost, když vás to sluníčko prohřeje a hýčká. Voda teda na mne byla dosti studená, ale nezkazila jsem dceři její učení nebát se vody.
Moc ráda bych vám na svém osobním příkladu ukázala, jak málo stačí k tomu pohnout se nebo posunout k hojnosti, lehkosti a radosti bytí. A jak málo stačí k tomu, uzavřít se se svými předsudky, starými nefunkčními názory a programy. Jsem moc ráda, že jsem to překonala a vím, že vždy mám možnost volby. Jít či nejít.
Mohu dát osobní příklad i ze zimního období
To mne udivuje snad ještě víc. Mnoho lidí touží jezdit na hory, na sníh, ale když sníh napadne kolem jejich domova, tak mají problém jít se projít nebo si užít sněhové nadílky.
Jsou to už čtyři měsíce, kdy chodím na túru, tak aby se moje kondice dala pro mne do přijatelného stavu a abych natrénovala na můj vysněný Trek Mont Blanc.
Napadl sníh, a co si myslíte, že mne hned jako první naskočilo? Vždyť sněží, je tam mnoho sněhu, přeci v tom nepůjdeš, mrzne, bude ti zima. Tolik výmluv a překážek dokázala moje mysl opět vymyslet.
Přiznám se, že se mi opravdu nechtělo, tak jako na to koupaliště. Ale Trek je Trek a já chci být připravená. Překonala jsem svůj první odpor a světe div se, jsou to ty nekrásnější procházky ve sněhu, připadám si jako na horách, připadám si jako v pohádce, připadám si jako ve filmu Krakonoš a lyžníci.
Vůbec mi není zima. Nejsem navalená jako balvan, nemám na sobě značkové oblečení jako na hory a dokonce nemám na sobě ani zimní boty. Užívám si tu Nádheru.
Je bláhové se domnívat, že nás k oněm našim metám někdo dotlačí a dotáhne. To se ale nikdy nestane a tak to ani fungovat nemůže, ač bychom byli rádi a mnozí na toto skutečně čekáme, že někdo „shora“ zavelí, že se jde tam a tam a výsledek je zaručený!
Nestane se to, neb naše svobodná volba spočívá právě v tomto, rozhodnout se musí každý sám za sebe a pro sebe a musí činit to, co je jeho nitru ku prospěchu, a jiné tím neomezuje!!!
Ovšem, pokud se na cestu vydáme a ten první krok učiníme a necháme to skutečně být tak, jak to je, splyneme se vším, co kolem nás je. Nemusíme pak s ničím bojovat, prostě přijmeme život, Zemi, Slunce, Měsíc, vzduch, déšť a druhé právě takové, jací jsou, upustíme od toho, neustále s nimi bojovat a přijmeme je.
Najednou nám život a svět začne dávat smysl a my jej začneme chápat tak, že do něj skvěle zapadáme, že do něj patříme, že je s námi počítáno. Že tu jsou pro každého z nás nachystány i velké úkoly, po kterých tolik toužíme, avšak k nim nemáme příležitosti – totiž tak to mnozí z nás vidí.
Ruku na srdce
Pokud by nás k těmto velkým úkolům pustili a skutečně nám dali tu zodpovědnost ve stavu, duši a vědění, kterými vládneme nyní, jak bychom s takovou mocí nakládali? Dokážeme být nestrannými tvůrci s jasným záměrem, vytrvalostí a láskou?
Zkuste si představit, že by se například Slunce chovalo tak uboze, jako někdo z nás lidí. Prosím, každý si představte tu bizarní situaci, jak sluníčko přemýšlí, jak se zavděčit všem! Což je to, po čem my lidé tolik toužíme.
Jak má zároveň vyhovět jednomu, kdo si zrovna přeje, aby na něj svítilo, a zároveň tomu druhému, který si to právě nepřeje, přičemž oba mají dobrý důvod to chtít právě tak! Kam by to sluníčko s takovým přístupem dovedlo? No kam, v malém je to vidět mezi námi, všude jen zmatek, nedorozumění, nevraživost a klam.
Slunce se dokonce ani nezlobí na nikoho z nás, když mu vyslovujeme svoji nevoli, nebo mu nadáváme, že právě svítí, když nemá, nebo když nesvítí, kdy má!
Možná již někteří z vás pochopili, co chci říci…
Slunce je prostě slunce, na nic si nehraje, nesnaží se být čímkoli, nebo kýmkoli jiným, nesnaží se být ani soudcem, aby hlídalo, na koho svítit může a na koho ne, dle zásluh, rozdíly nedělá!
A takto se chovají všichni ti, kdo nám skutečně zabezpečují život a jsou těmi nejdůležitějšími, které máme. Ať je to již zmiňované Slunce, nebo naše Země, nebo třeba déšť, nebo vzduch/vítr a mnoho dalšího.
Všichni se k nám chovají láskyplně a dělají to, pro co byli stvořeni, ne víc a ne míň.
My lidé se, bohužel, prozatím nedokážeme chovat takto láskyplně, jsme zatím jejich nedospělé děti, možná spíše „školčata“, která občas potřebují pohlavek.
- Proč bychom nemohli, nebo spíše neměli, zkusit kopírovat naše Slunce, naši Zemi?
- Vždyť jim to tady, i bez nás, fungovalo miliardy let.
- Není to již ověřený recept pro naplněný život?
Být tím, čím jsem a nechat to být? Bez posuzování, bez souzení, bez přetvařování?
Pojďme, každý z nás, zkusit být takovým sluncem, co se chová tak, jak bylo stvořeno!
Poznejme sami sebe natolik dobře, abychom mohli zazářit naší plnou nádherou!
Vždyť svět na to čeká!
Pojďme přistupovat k ostatním jako k jiným sluncím, které nám vesmírem nesou mnoho dobrého, zkoumejme je a snažme se využít darů, které nám přinášejí, naplno!
S úctou Jana SADAI 💗
