Jsem si jistá, že na 99 % máme společné téma, které nás nejvíce brzdí a to je?! “LENOST”

Co takhle sami sobě předepsat, dovolit si prožít
SMÍCH – TANEC – CHVILKU PRO SEBE
a konečně začít něco dělat?

Na světě je mnoho rádců, průvodců, moudrých knih, pouček, návodů, meditací. Jsou toho plné knihovny, kurzy, semináře, webináře.

Každý, kdo má jasno, je ukotvený ve svém středu a srdci, a ví, že nic není bez práce. Všichni se shodneme na jednom a tom samém směru, cestě, otevření srdce, vášní, pravdě atd.

Přesně na toto se ptám !!!

Jediná odpověď, která mi přijde logická a zároveň výstižná, je to, že jsme LÍNÍ?!

Ano líní, blbě se to čte, blbě to zní a ještě hůř se to přiznává.

Tolik lidí se snaží pomoci všem těm, co se chtějí někam posunout, ale neví jak. Vedou je pomaličku, za ruku, jako malé dítě, které se učí chodit.

Ze začátku se drží, přidržuje a zkouší se pomalinku pouštět, až nakonec chodí samo. Přidržuje se už jenom kousek cesty a zase jde samo.

Uvědomili jste si někdy, že dítě se za ruku vodí, když chodit začíná, a pak ho postupně pouštíme?

Stejně tak je to s lidmi, kteří chtějí sami sebe někam posunout.
Naučí se, zkouší zase a znovu, získávají sebedůvěru, osobní zkušenosti, prožitky, a jdou sami. Když potřebují opět popojít, řeknou si o ruku, radu, a pomoc dostanou.

Tak vnímám já pomoc na cestě. Aby člověk nebyl závislý na svém učiteli, ale dokázal se naučit a začal praktikovat ve svém životě vše, co si v tom daném čase může dovolit.

Je naprosto v pořádku, když člověk zná svoji skupinu, žije si v ní, ke své spokojenosti, pohodlí a naplnění.

Ale není vůbec v pořádku, když se řadí do jedné skupiny, ale chce mít něco, co mají druzí ve skupině jiné. Když z toho svého prostoru nakukuje k sousedům a chce mít také to, co oni, ač se v daném okamžiku nachází naprosto jinde.

Je to stejné jako v příkladě, kdy chci postavit dům, líbí se mi, když mají lidé dům, ale žádný stavět nezačnu, tak žádný ani nepostavím.

Nebo chtěla bych umět anglicky, líbí se mi, že lidé umí anglicky, ale když se nebudu učit slovíčka, nikdy anglicky mluvit nebudu.

Mohu přidat ještě jeden příklad.

Chtěla bych mít sportovní postavu, chci se cítit atraktivní, spokojeně, vypadat dobře, být zdravá. Samo to nepřijde na lusknutí prstu. Když nezačnu zdravě či odlehčeně jíst, pohybovat se, cvičit, tak nikdy mít sportovní postavu a cítit se spokojeně také nebudu.

Těch příkladů můžeme vymyslit hodně, všimněte si, že mají jedno společné, a to je “PRÁCE”.

Budu mít dům, když začnu připravovat plány, stavební povolení, koupím parcelu, udělám základovou desku, hrubou stavbu atd.

Všimli jste si, že nemám dům hned po vyslovení svého přání?
Že musím jít do akce? K vysněnému domu vede cesta krůček po krůčku.

A tak je to se vším. Když něco chci, musím taky něco udělat.

Upřímně, chtěla jsem vás zvednout ze židle a nakopnout tak, abyste si konečně řekli, hecli se, uvědomili, že jen a jen vy můžete začít měnit svoji realitu a přivést hojnost do vašeho života.

Nikdy není pozdě začít, a začíná se malými krůčky. Není důležité, za kolik času to zvládnete, je důležité vytrvat a dostat to, jak se říká pod kůži. Tak, aby se vše, co tvoříme stalo přirozeností našeho života, osvobození od předsudků a posuzování, bytí sám sebou, a zároveň inspirací a příkladem pro druhé.

Připravila jsem pro vás tři tipy, jak můžete začít.

Osobně blízkými věcmi jako je smích, tanec nebo chvilka pro sebe.

SMÍCH LÉČÍ TĚLO I DUŠI!!!

Ověřili jste si to někdy?

Smáli jste se někdy až tak, že jste se za břicho popadali a nevěděli jste, jak s tím přestat? Dokonce některým mohly ještě vyhrknout slzy z očí, nebo někteří mohli začít chrochtat.

Smějete se, necháváte se unášet touto úžasnou energií, která se ve vás rozlévá a je velice příjemná.

Sami nevíte, co způsobilo přesně ten moment, že váš smích je tak silný. Vlna úžasné energie, která se rozlévá do celého vašeho těla, do každé buňky, a valí se jako povodeň dál do vašeho prostoru, kde se právě nacházíte.

Mohu vám prozradit, že se valí i dál do vašeho okolí, do celého vesmíru. Většinou si toto neuvědomujeme, protože to není vidět. Věříme jenom tomu, co vidíme nebo co sami cítíme. Mně vždy v tento moment pomáhá představit si vhození kamínku do vody, jak žblunkne a dělá kruhy stále dál až do ztracena.

Můžete si všimnout, že vlna smíchu může být tak silná, že lidé ve vašem okolí, kde se právě nacházíte, se začnou automaticky smát s vámi, že je prostě strhnete k smíchu.

Ze začátku je jejich smích jen tak úsměvný, ale tím, že vaše vlna má obrovský náboj, i přes všechno jejich korektní a slušné vychování, je vaše vlna pohltí a smějete se všichni.

Pokud jste toto ještě nezažili, tak to určitě zkuste. Rozesmějte celou kancelář nebo autobus. Uvidíte mnoho zázraků. Lidé, byť se neznají, nepozdraví, málokdy se na sebe podívají, se na sebe usmívají očima, smějí se srdcem a jejich energie jsou propojené do lásky.

Všimli jste si někdy, že když se smějete, dostanete se do hlubokého meditativního stavu? Přemýšlení ustane. Není možné se smát a myslet současně.

Jsou to naprosté protiklady, buď se smějete, nebo přemýšlíte.

Jestli však pořád přemýšlíte, tak smích je jen takový „vlažný smích.“ Není upřímný, není z hloubi vaší duše, z vaší podstaty. Když se smějete upřímně, mysl najednou zmizí.

Jakmile se se smíchem spojíte v jedno, myšlení ustane. Smích může být nádherným úvodem ke stavu bez přemýšlení.

Můžete začít tím, že každé ráno těsně po probuzení, ještě než otevřete oči, se pěkně protáhnete, jako kočka.
Protáhněte každou částečku vašeho těla. A po dobu dvou, tří minut, klidně se zavřenýma očima se smějte.

Určitě narazíte na své předsudky a pózy, to je blbý, je to trapný. Zkuste tentokrát neposlouchat svoje ego a udělat si to po svém. Jste ve své ložnici, kde jinde byste měli být svobodní a pánem svého místa.

Celé tři minuty se smějte.

Ze začátku vám to půjde těžko, budete muset záměrně vyvolat smích, budete to hrát, ale brzy se ten počáteční zvuk změní v opravdický smích.
Ponořte se do smíchu, ztraťte se v něm.

Možná to bude pár dní trvat, protože na něco takového nejste zvyklí. Ale po čase to bude spontánní a změní to celé naladění vašeho dne. Uděláte další krůček sami k sobě.

Asi vás teď napadne, co tomu řeknou ostatní? Že se budu chechtat a smát ničemu v posteli.

Ze své zkušenosti říkám, jen to zkuste.

TANEC

Já osobně si myslím, že tanec a smích jsou ty nejlepší, nejpřirozenější a nejdosažitelnější cesty.

Když se ponoříte do tance, myšlení zmizí. Tancujete dál a dál, víříte a točíte se a stanete se vírem – všechny překážky, všechna omezení zmizí.

Sami nevíte, kde končí tělo a kde začíná existence. Rozplynete se v existenci a existence se rozplyne ve vás, nic nepřesahuje, nic nechybí.

Ale musíte dát do toho tance všechno a neřídit ho – dovolte mu, aby řídil on vás, aby se vás zmocnil – jakmile se spojíte v jedno, myšlení ustane.

Rozplyňte se v tanci

Tančete tak, abyste úplně zapomněli, že „vy“ tančíte, a začněte vnímat, že jste tancem.

Zapomeňte na toho, kdo tancuje, na střed ega; staňte se tancem.

U vašeho tance strnutí, ostýchavost, těžkopádnost musí zmizet.

Pokud je tam nějaké rozdělení, pak je to jen cvičení – dobré, zdravé, ale nedá se o něm říci, že by bylo očisťující. Je to prostě jenom tanec.

Tanec je sám o sobě dobrý. Budete se pak cítit uvolněně, svěže, mladě.

Tanečník musí zmizet a zůstane jenom tanec.

Jak toho dosáhnete? 

Úplně se rozplyňte v tanci. Musíte se do něho zcela ponořit, proniknout jím.

Doporučuji se kouknout na fim P.K. a v 1 hodinu a 47 minut si zatancovat😀 Úžasná terapie.

CHVILKA PRO SEBE

Všichni máme den, který má 24 hod, nikdo nemá více, nikdo nemá méně. Upřímně si odpovězte, kolik z těchto 24 hodin si dovolíte věnovat sami sobě.

Při položení otázky se začnou valit argumenty, výmluvy, obhajoba, proč za celý den nemáte 10 minut pro sebe.
Měla jsem to stejné.

Ze své osobní zkušenosti mohu prozradit, že moje mysl dokázala vymyslet neskutečné výmluvy;

V setrvačnosti nebo na autopilota mé dny života ubíhaly.

Namlouvala jsem si, že vše udělám nejlépe a rychleji než ostatní, dotahovala za všechny rozdělané věci, uhlazovala cestičku všem.
Byla jsem zodpovědná za výchovu svých dětí, honila se za kolektivní zodpovědností, padala na hubu, nejedla, nespala a sebe měla vždy až na posledním místě.

Nikdy pro mne nebyl ten správný čas, kdy mohu začít.
Abych byla přesnější. Správný čas pro mé nitro, srdce, byl už dávno, ale moje mysl, mé ego mne nepustilo. Hýčkalo si mne, jsi důležitá, nepostradatelná, bez tebe to nepůjde. Nemůžeš polevit, kecy, kecy…….

Většinou s námi lidmi zatřese až naprostá derstrukce dosavadního života. Nevšímáme si signálů, indiciií, neposloucháme intuici. Musí přijít velká rána.

A pak to jde. Vás život dává smysl, vše do sebe zapadá a nakonec si říkáte, proč já blázen jsem s tím nezačala už dříve.

Ztratila jsem spoustu promarněného času.

Například v této aktuální době KORONAVIRU jsem zahájila vědomou modlitbu každý večer pro duše, které ten den zemřeli. Jelikož jich bylo spoustu a já se v tom orientovala, nastavila jsem si to tak, že se denně modlím za aktuální den.

Jako všichni jsem chtěla vědomě přispět a pomoci v této neznámé době, kdy nikdo neví, co bude ráno.

První týden se každý den Magdalenka stále dokola ptala, co dělám. Netrpělivě čekala, kdy budu hotová, učila se nechat mi klid a prostor, než budu mít svoji modlitbu odříkanou.

Sama v sobě jsem bojovala se slovem modlitba, nahlas jsem řekla, že se modlím. Nikdy jsem do kostela nechodila, a přesto je modlitba mojí přirozenou součástí. Nikomu jsem nikdy nevykládala, že se modlím ke svému srdci, ke svému Bohu.

Jsem přistižena při činu a najednou se mne někdo ptá, co dělám? Já musím nebo spíš chci říci nahlas, že se modlím. Ano modlím.

Ptáš se právě teď a já se právě teď modlím. Byl to zvláštní pocit tato slova vyřknout nahlas a pozorovat v sobě energie, emoce, které tato slova v sobě nese.

Co nám to dalo po třech měsících?

1) Určitě to nešlo na začátku moc dobře, v ložnici jsem nebyla sama a musela se hodně vědomě soustředit.

2) Přes všechny řeči, poznámky, myšlenky okolí a hlavně moji mysl, která se mne snažila tolik otrávit, přemlouvat je slabé slovo, přesvědčovat k čemu to vlastně je, že ty lidi vůbec neznám, co ti je do toho, dnes to nedělej, jsi unavená.

3) Mé okolí se naučilo automaticky dát prostor pro mě. Dokonce ten čas mí blízcí věnují sami sobě. Vysvětlila jsem Magdalence, že ona si takto může povídat se svým srdíčkem, andělíčkem, než já budu hotová.

4) Naučili jsme se osobnímu zklidnění, bez kterého si nyní už večer ani neumíme představit. Když je zklidnění u konce, řekneme hotovo anebo mám to. A ještě si povídáme, tulíme😀.

5) Sama sebe jsem naučila i v přítomnosti ostatních automaticky si skákat do svého klidu a místa, kde jsem jenom já, a okolí mi nezasahuje do mého prostoru, byť ho podvědomě slyším.

6) Každodenní čas nejlépe v pravidelnou dobu, kdy jsem pocítila velký přínos a v sobě úžasný klid. Mír sama se sebou a se světem.

Předepište si RECEPT 😀

a) Smích ráno
b) Tanec během dne
c) Chvilka pro sebe večer

Pokud v tomto, co jsem napsala, někde v sobě cítíte smysl, souzníte s touto myšlenkou, běžte do toho.

Věřte své intuici, tichému hlasu.

Vaše ego a mysl vás bude odrazovat, ale když si budete každý den stát za svým, ustoupí a odejdou.

Je to cesta, na které se učíme jít sami k sobě. Vždy nás učili, že jsme tu pro druhé, ale opak je pravdou.

Těžko měnit vzorce, bez drobných krůčků a ověření si, že je nám dobře, nejlíp, když jsme sami sebou.

Vše, po čem toužíme a očekáváme od ostatních, se nám dostává, nosíme to v sobě, jen si pro to neumíme, bojíme se nebo nevíme jak, sáhnout.

Tímto jednoduchým denním rituálem, návykem, cvičením:

Co říci závěrem?

Moc bych si přála, kdyby každý z nás mohl mít v každodenním shonu vědomou chvilku pro sebe a naučit se sám sebe vnímat, jako důležitou bytost.

Když budeme spokojeni my, bude spokojeno i naše okolí. Nejde to hned, je to proces.

Smíchem, tancem, či čímkoli jiným, zkrátka chvilkou pro sebe, můžeme začít vidět i mezi řádky našeho života. Učit se vnímat svoji intuici.

Nemáme nic chtít, nutit se, vynucovat, nic netvoříme sami, máme jen být. Nechat proudit tu úžasnou energii skrze sebe, rozsvěcovat sami sebe a být světlem, zářit.

Hodně štěstí
Jana SADAI 💗