Ze zákulisí: Moje cesta od „tohle nikdy nedám“ k velké vizi

Nervozita, třesoucí se ruce a milion myšlenek typu: „Co když řeknu něco blbě? Co když se někdo zasměje?“ provázely každý můj proslov a každé setkání, kde jsem měla být „vidět“.

Před pěti lety bych si ťukala na čelo, kdyby mi někdo řekl, že si stoupnu před sál plný lidí a povedu živou akci. Já, která se styděla i stát před tabulí. Já, která se potila při každém školním projevu. Já, která měla srdce v krku, když mě pozvali na rozhovor do rádia.

Ano, čtete správně. Měla jsem mluvila o skle, a byl to zážitek naprosto surrealistický. Paní moderátorka přijela a začala mluvit imaginárně o skle, které jsme před sebou neměly. Já jsem se vůbec nechytala a připadala si jako podvodník – přitom jsem nikoho klamat nechtěla. Úplně jsem ztratila orientaci a měla pocit, že to prostě nedám.

Od online rozhovorů až k nápadu na velkou akci

Ale život mě postupně učil jinak.
Začala jsem natáčet online rozhovory, pořádat zoom setkání a dělat živé vstupy do Facebook skupiny. Každá další zkušenost mě učila, že nervozita není překážka, ale cesta. Trénink postupně obrušoval hrany různých strachů a také odhaloval mé vlastní schopnosti.

První živý workshop proběhl podpultově, jen pro mou komunitu. Skupinka třiceti lidí na celý den v nádherném prostředí farmy. Bylo to naprosto fantastické! Proto jsem to zopakovala i následující rok a pak další. Letos už počtvrté.

Na konci minulého roku ale přišla touha otevřít vizi ještě víc a udělat akci pro všechny. A já tehdy řekla velké, jasné, viditelné ANO další úrovni živých akcí z podia. Nazvala jsem ji Den vědomé síly a bude plná praktických technik, vedených cvičení a propojení se svou intuicí a energií.

Je to velký krok a to „ANO“ na začátku muselo přijít ode mě. Nikdo jiný to za mě udělat nemohl. Musela jsem se postavit sama za sebe, své dary, své možnosti a dovolit si být opravdu vidět a zbytečně se nelimitovat. A tím odstartovat prostor pro mnoho témat, která potřebují poladit…

Připravit velkou akci je jako běžet maraton

Dříve jsem si myslela, že musím mít všechno hned, a že když to budu mít, tak už budu spokojená, šťastná, naplněná. Ale právě ta cesta ke splněném snu či vizi, je to, co nás obohacuje a co nás dělá silnějšími, kvalifikovanějšími a víc sami sebou. A na nás je si to celé užít.

Jako když běžíme maraton – není start a hned cíl, ale je to metr za metrem, noha za nohou, každý krok plný emocí, pocitů, myšlenek a překonaných limitů. Z toho se poskládá celá cesta.

Pro mě je tou cestou seznam se všemi úkoly a kroky, které je třeba zařídit a udělat, aby se akce na konci května uskutečnila. Některé body jdou lehce. Některé ale vyžadují buď osobní praxi nebo mentální přípravu.

Třeba jako když jsem před lety měla vysílat první rozhovor do skupiny. Nervozita by se dala krájet. Bála jsem se snad o všechno – o techniku, výpadek internetu, abych dobře mluvila, neskákala druhému do řeči a také měla co říci, udržela linku a měla všechno tip ťop. To samé, když mě na rozhovor někam pozvali. Hrůza.

A dnes? Každé povídání si užívám. Kdysi jsem se dlouze upravovala, abych nějak vypadala. Teď jsem schopná jít, sednout si, zapnout kameru a vysílat. Důvěřuji technice i internetu, ale hlavně sama sobě, že rozhovor poplyne a obohatí jak posluchače, tak mne samotnou.

Učím se důvěře ve vlastní sílu, dary i rozhodnutí

Naše hlava dokáže vytvořit doslova oskarové katastrofické scénáře. Ani mě se nevyhnuly osobní rozhovory sama se sebou, ve kterých přicházely pochybnosti, strachy, obavy z různých situací.

Znovu se projevil strach „být vidět a slyšet“ i mimo svou bezpečnou FB bublinu. Dát o akci vědět skrze rozhovory s různými tvůrci nebo podáním inzerátu do místních novin. Pro mě to byl velký výstup z komfortní zóny, protože v Meziříčí mě znají jen jako podnikatelku ve firmě na opracování skla. Ale takhle ne.

Velké podium vyžaduje určitou přípravu a já si dovolila nechat si pomoc s tím, co není moje parketa. Hlas. A tak mám hlasovou koučku a poprvé v životě piluju svůj projev. Ze začátku jsem se cítila obrovsky trapně a hlavou mi lítalo, k čemu mi to bude, zda to není zbytečné? Ale není. Každé setkání, každý trénink, při kterém zkouším uvolnit svou energii a obličej, pracuji s rukama, úsměvem a přitom hledám polohu, kdy zůstávám sama sebou… mne neskutečně baví a posouvá, protože vím, že tak zprostředkuji všem ještě lepší zážitek.

Sama na sobě si také zkouším být na druhé straně – v pozici člověka, který se chce posunout, objednal si službu a musí pro ni něco udělat. A do toho překonat ostych před rodinou, když se z pokoje ozývají hlasy, že by se člověk bál o můj zdravý rozum, a zvládnout s nadhledem vtípky na adresu mých úkolů.

Přišly i pochybnosti, zda jsem to neuspěchala. Zda to pro mě není moc brzo nebo je to vhodné místo. Ano, pořádat akci v Praze nebo jindy, by mohlo přivést více lidí. Ale já do toho jdu s důvěrou. Dovolit si to.

Dovolit si udělat něco velkého a nenechat se zastavit strachy, obavami a předsudky.
Dovolit si sdílet nadšení a radost z každého kroku, ale i přešlapy.
Dovolit se otevřít sama sobě i lidem a nebát se okolí.

I když nepřijede moje sestra a nejlepší kamarádka, protože jedna bude v zahraničí a druhá má svatbu neteře, nenechávám se tím zastavit ani odradit, i když bych je tam moc chtěla mít. Učím se tím dát svobodu každému, kdo přijít chce. Kdo si udělá prostor, čas a dává mu to velký smysl.

Uvolnit se a užívat si tvůrčí proces příprav

Všechny body na svém dlouhém seznamu dělám s radostí a nezatížené energií musím. Umět se do úkolů uvolnit, nebyla moje silná stránka. Teď je to jiné. Přijala jsem neznámo nové věci jako cestu a našla si v tom radost, obohacení a lehkost… Samozřejmě, že jsou dny, kdy se mi chce nebo jde líp nějaký konkrétní úkol a jiný nechám na příště. Ale mám v tom klid, ne tíhu.

Dnem vědomé síly žiji intenzivně už 4 měsíce a moc mě baví, že přípravy i energii, jak se na to těším, jak jsem v tom zapálená, jak se to tvoří – mohu sdílet i s mojí rodinou. Oslavujeme každý moment, kdy jsme blíž ke dni D.

A také si užívám celý tvůrčí proces – jak se všechno postupně skládá a směřuje do jednoho bodu. I když někdy věci nedopadnou podle představ. Jako když se nepovedl tisk bloků, které jsem připravila, aby si každý uměl co nejpohodlněji spočítat své osobní číslo. Na počítači to vypadalo báječně, ale vytištěné je to jinak, než jsem si představovala. Přestože na funkci to vliv nemá, vím pro příště, že to udělám jinak.

A ještě něco cítím naprosto jasně – velkou DŮVĚRU. Všímám si, že i když se objevily strachy, tak jsem se jimi netrápila. Do žádného kroku zbytečně nevkládám myšlenkové pochybnosti a obavy. Ale naopak naprosto a absolutně důvěřuji svému vedení. Důvěřuji ve svou sílu a dary, které mohu předávat dál. Ne někoho něco učit, ale inspirovat a ukázat, že to jednoduše jde…

A tak tě zvu na DEN VĚDOMÉ SÍLY, který přinese každému ze zúčastněných velký přesah.

Projdeme cestu zpět k sobě – k energii, intuici a jasnosti rozhodování. Abyste zjistili, že nic není překážka – nervozita, děti, doprava ani strach, že „není čas“ nebo „vhodná chvíle“. Všechno je možné, když chceme a otevřeme se tomu.

Co nás čeká?

• Krátké vstupy, vedená cvičení, práce se záměrem, reflexe.
• Praktické techniky pro okamžité posílení sebedůvěry a rozhodnosti.
• Pochopení vlastního rytmu a energie, jak zvládat emoce kolem sebe.
• Propojení se svou vnitřní silou a intuicí.
• Hudba, zpěv a zážitek se světelnou energií s Veronikou Wildovou.
• Fotky s duší s Michaelou Krafkovou, které zachytí radost a emoce.
• Srdečná atmosféra, sdílení příběhů, inspirace a podpora.

Během jednoho dne projdeme cestou od nejistoty k sebevědomí, od rozptýlení k zaměření, od překážek k možnostem. Objevíme, že v každém z nás existuje vesmír možností – a my se ho naučíme vědomě propojovat s tím vnějším, aby nám pomáhal nacházet směr v každodenním životě.

Už se na vás všechny moc těším.
Přijď se mnou zažít nejkrásnější den, 30. května a vrátit se domů s novou energií, jasností a nadšením pro svůj život. Tady zjistíš víc >