Nepouští tě to? Zjisti, co tě opravdu brzdí

Všímám si, že se v posledních letech v běžné řeči čím dál častěji objevuje zvláštní formulace: „Ono mě to nepouští.“

Na první poslech působí nevinně. Možná dokonce poeticky.
Jako by existovala nějaká neviditelná síla, která nás drží zpátky a nedovolí nám udělat krok vpřed.

Jenže když se u té věty na chvíli zastavíme, začne se rozplétat něco mnohem hlubšího.
Protože první otázka, která se nabízí k prozkoumání je: Kdo nebo co je to „ono“?

Nenápadný, ale zásadní přesun odpovědnosti

„Ono mě to nepouští“ je slovní zástěrka. Elegantní způsob, jak se vyhnout nepříjemnému přímému přiznání:
➡️ Nechce se mi.
➡️ Bojím se.
➡️ Nejsem si jistá.
➡️ Nechci to riskovat.

Místo toho vzniká neurčitý „viník“. Něco mezi námi a rozhodnutím. Něco, co nám brání a proti vlastní vůli brzdí. Jenže ve skutečnosti tam nikdo jiný není. Jsme to my.

A právě tady se dostávám k jádru. Ta věta často slouží jako alibi.
A občas se sama podpoří dovětkem „Přijdu příště…“, „Zkusím to později.“ nebo „Počkám na lepší čas.“ Jenže to všechno je jen odložení, které zakrývá, co je potřeba prozkoumat teď.

Proč vlastně říkáme, že „nás to nepouští“?

Já vím, že to není jen výmluva. Často je za tím kombinace několika hlubších aspektů jako:

• strach z odmítnutí nebo selhání,
• potřeba zůstat „v pohodě“ pro ostatní,
• nejistota v sobě a ve svém rozhodnutí,
• zvyk neříkat věci napřímo,
• nebo jen únava a přetížení.

A někdy i něco velmi obyčejného – neochota nést důsledky svého rozhodnutí.
Proto je mnohem snadnější říct, že „nás TO nepouští“, než si přiznat, že „já jsem ten, kdo se teď nechce rozhodnout“.

Můj příběh: Jak jsem se dávala na poslední místo

Bylo období, kdy jsem si vůbec nedovolila říct, co vlastně chci pro sebe. Ani sama sobě, natož nahlas. Vždycky bylo něco přednější – děti, práce, starost o domácnost, povinnosti, které to odložily na příště.

Bála jsem se doma říct, že chci někam jít. Často jsem slyšela: „Až si zařídíš hlídání, tak si běž kam chceš.“ A ono to dávalo smysl. Rodiče nám hlídali děti, když jsem chodila do práce — a za to jsem byla a dodnes jsem nesmírně vděčná. Bez jejich pomoci bychom to nezvládli. Právě proto mi přišlo skoro nemožné chtít „ještě něco pro sebe“. Bylo mi to trapné.

A tak jsem si prostor pro sebe raději ani nebrala. Místo toho jsem sebe upozadila. Můj čas, mé potřeby, mé touhy šly na poslední místo. Brala jsem jen to, co bylo „dovoleno“ nebo „bez problémů“.

Dnes už to mám jinak.
Ano, děti jsou větší, situace je jiná. Ale změna nepřišla jen díky podmínkám zvenku. Aby mi opravdu přinesla radost a svobodu, musela přijít hlavně zevnitř.

Dnes už dokážu říct, co chci. Nahlas, otevřeně a bez obhajování.
Dokážu si věci naplánovat tak, abych v tom neměla předsudky, ani strach nebo pochybnosti. Ale nebylo to ze dne na den. Byla to postupná cesta. Cesta k sobě.

A na jejím začátku stála prostá otázka:

• Co skutečně chci já?
• Co je opravdu moje — a co už ne?

Když přišla odpověď, třídila jsem.
To, co nebylo moje, jsem si dovolila postupně pustit, uvolnit a uzdravit.
To, co moje bylo, jsem se učila znovu poznávat. A také přijímat a den za dnem i žít.

Co je ten hlas, který nám brání?

Dnes už vím, že to „ono“ není nic jiného než náš vnitřní hlas.
Hlas, který někdy říká: „Raději ne.“, „Počkej.“, „Teď není správná chvíle.“

Dřív jsem ho automaticky následovala a nezkoumala jeho záměr, jeho skutečný zdroj. Dnes ho vnímám jinak. Slyším ho, ale zároveň se vždy ptám:

👉 Je to pravda?
👉 Nebo jen starý strach?

A právě tady vzniká svoboda.
Pro mě, pro tebe, pro každého, kdo se začne ptát, kdo začne pokládat správné otázky a vnímat, co přichází, s otevřeností a zvědavostí.

A hlavně nespěchá! Přestat tlačit na okamžité odpovědi mě osobně přineslo velkou změnu. Dát si prostor. Nadechnout se a pak klidně vydechnout. Nebo se na to vyspat, protože ráno moudřejší večera.

Když mám pocit, že stejně nic nepřichází, položím si jednoduchou otázku:
✅ Jak se budu cítit, když to udělám, když tam půjdu?
✅ A jak se budu cítit, když to neudělám, když tam nepůjdu?

A najednou, je tam volnost a klid. Mizí tlak i nutkání „vědět hned“.
Zůstává jen prostor, kde můžu slyšet sama sebe, svoje skutečná přání a sny.

Doporučuji ti to při nejbližší příležitosti zkusit.
Možná s překvapením zjistíš, že původní překážky mají řešení (možná ne přímo a snadno, ale mají) a strachy, které na tebe dotíraly, nevypadají tak děsivě…

Malý posun, který dělá velký rozdíl

„Nepouští mě to“ hned tak nezmizí, ale můžeš tu větu začít vnímat. Ne jen jako slova, ale to, co je za nimi.
Příště, až se uslyšíš ji říkat, zastav se a zeptej se:

• Co tím vlastně myslím?
• Čeho se bojím?
• Co bych řekla, kdybych byla úplně upřímná?

Možná zjistíš, že za tím nejasným „ono“ nebo „to“ se skrývá docela konkrétní odpověď. Neříkám, že vždy příjemná a pohodlná, ale pravdivá určitě.

👉 Cílem těchto otázek je začít slyšet, co tím doopravdy říkáme. Protože ve chvíli, kdy si přiznáme, že to nechceme, že se bojíme nebo že zatím nemůžeme, přebíráme zpátky něco velmi důležitého – zodpovědnost za vlastní život.

A to je podstatný krok směrem k tomu, co si opravdu přejeme.
Možná právě tady přichází okamžik, kdy místo „ono mě to nepouští“ můžeš udělat malé, ale vědomé rozhodnutí. Možná poprvé ne „až příště, až později“, ale teď.

DEN VĚDOMÉ SÍLY ve Velkém Meziříčí je prostor, kde tě chci provést k vědomějšímu rozhodování. Jednoduše. Lidsky a hlavně prakticky.

Během jednoho dne:
☑️ si ujasníš svůj vlastní směr,
☑️ pochopíš, co tě skutečně brzdí,
☑️ naučíš se pracovat se svou energií a rozhodováním,
☑️ a znovu se spojíš sama se sebou — ne tím, co se očekává, ale tím, kým opravdu jsi.

Protože právě tady – v tobě, ve tvém skutečném já, začíná tvoje síla.
A přestává se objevovat nejisté, vystrašené „ono mě to nepouští“.

Zjisti víc a přijeď na Den vědomé síly 👉

P.S.: Možná tě to nepouští. A možná je to příležitost, kdy se můžeš rozhodnout jinak – pro sebe.