Láska, ta pravá Láska jsi ty, ta zář, která je ukrytá hluboko v tobě.

Láska je složitý fenomén, vyvolávající mnoho otázek.

Láska není oddělená, láska je vaší součástí, je součástí nás všech. 

Každý člověk žije láskou, ale po svém.

Slovo, které se tolik používá, ale málokdo z nás si ho umí vysvětlit, pochopit, uchopit. Pamatuji si od svého dětství, že neustále studuji toto téma, které mi přijde naprosto fascinující.

Z pohledu dítěte jsem viděla a vnímala lásku jen jednu, vystihla bych ji asi těmito slovy: otevřenou, upřímnou, čistou, rovnou, nezištnou. Vůbec si nevzpomínám, v kterém momentu mého života se to začalo ztrácet či přetvářet, komplikovat nebo hodnotit.

Když se podíváme kolem sebe a všímáme si dětského světa, tak dítě skutečně neřeší, zda ho má nebo nemá někdo z kamarádů rád kvůli tomu, že má lepší oblečení nebo drahé kolo. 

Děti si spolu umí hrát všichni bez rozdílu, rozdíly v nich, bohužel, hledáme jen my dospělí. A ne proto, že bychom chtěli, ale, z mého pohledu, protože jsme sami poznamenaní svými životními zkušenosti, bolestmi, nepřijetím a zklamáním.

Děti si dokáží hrát za každého počasí, nedělají rozdíly ve věku, jsou parta a všichni si hrají společně do té doby, než jim do jejich prostoru vstoupí dospělí, kteří začnou řešit, zda děti neběhají moc rychle, nebo zda se nemají napít, zda si mají vzít mikinu, helmu na kolo, nebo nemají dělat to či ono. 

Děti se totiž ještě za nic neschovávají, prostě jen jsou, neřeší nic z minulosti nebo z budoucnosti. Umějí žít v přítomném okamžiku a dokáží se otevřít lásce. Na to jsme my dospělí, často už v pubertě, zapomněli, že právě přítomný okamžik je pro nás tím největším přínosem pro budoucnost.

Když něco děláme, ať už dobrovolně nebo z povinnosti, tak bychom tuto činnost měli dělat srdcem, v přítomném okamžiku, tak, že co mi právě tato činnost chce předat za informaci či zkušenost. 

Možná, že pak přijde další skvělý nápad na další činnost, která bude s námi souznít a může následovat. Ale také může přijít vnitřní pocit, že právě tato činnost s námi nesouzní a naznačuje nám, že jdeme špatně. Že není dobré v tomto pokračovat.

Ve většině případů se takto k našim běžným činnostem nestavíme a přehlížíme indicie a signály našeho těla, takže jdeme hlava nehlava jako buldozer přes všechny překážky, nátlakem a silou, že to musíme zvládnout.

Nikdo nám nedokázal vysvětlit, že právě v těchto maličkostech se dělají velká rozhodnutí a že všechny odpovědi, které potřebujeme, máme v sobě, ve svém nitru.

Láska sídlí v srdci každého člověka. Srdce je propojeno s Duší, proto je nejdůležitějším orgánem v těle. Přeci víme, že když srdce přestane bít, zemřeme. Ale v případě, že nefunguje mozek, ale srdce stále bije, smrt nenastane.

Vše, co prožíváme, jde skrze srdce, tam je naše osobní pravda. Proto, když máme žal, srdce bolí.

Vše bychom měli konat skrze srdce.

Vejděme s pokorou do svého srdce, dovolme si zjihnout a vnímat tu sílu, kterou v sobě máme. Pokud ji neucítíme, je to jen strachem, který nás blokuje. Nechme ho odplynout, nechme ho odejít, nadechněme se a vydechněme, plnou silou si uvědomme zdroj své lásky. Tím zdrojem je naše lidské srdce. 

Mluvme s ním, hýčkejme ho jako malé dítě, které se probouzí z nočního spánku. Dovolme svému srdci rozproudit energii a prostřít ji všude kolem.

Láska, kterou probudíme a necháme ji volně proudit, se nám navrátí zpět s mnohonásobnou silou. Čím více Lásky dáváme, tím více se nám jí bude navracet.

Láska je slovo, za kterým se ukrývá tajemství. Je to členitost. Mám ráda přirovnání ke koruně stromu. Jsou to větve, odnože, lístečky, a všechno dohromady spadá pod jednu energii Lásky.

Člověk má ten dar poznat všechny tyto větve, odnože a tím pochopit hloubku celého systému Lásky. Kdyby byla láska pouze jedním stavem, nedokázali bychom ji pochopit.

Každý prožitek lásky je člověku potřebný, protože mu přináší velké poznání a pochopení. Dokáže zjistit, jak Láska bolí, nebo naopak povznáší.

Láska je také sobecká, majetnická, ale dokáže být svobodná a uzdravující.

Každý člověk prožívá Lásku po svém a ani jeden prožitek není špatný, vše je tak jak má být, k lidskému pochopení pro Duši. Z našeho odlišného prožitku se učí druzí, učí se pochopit něco, co by sami nedokázali otevřít. 

Vše je v dokonalé harmonii, nic není odděleno a nic není špatně.

Láska je síla, která se nikdy nevyčerpá, a lidské srdce je natolik obrovské, že je v něm rozprostřená Láska celého Vesmíru. 

Dávejme Lásku úsměvem, podáním ruky, pozdravem, nešetřeme Jí, nikdy Jí neubude. 

Nezapomínejme však na sebe, nezapomínejme, že naše Láska k nám samotným je ta nejčistší energie, zázračná síla, kterou v sobě máme. 

Ty jsi ta Láska. Je v hlubině tvého nitra, čistá a průzračná.  

Každý člověk má v sobě Lásku, která je jeho motorem, je živoucí pochodní na cestě života. 

Každý člověk vnímá Lásku druhého jinak, a přesto se někdy může stát, že jakkoliv je příliv této Lásky silný, časem se náboj vytratí a zůstane jen smutek. 

Pokud si tuto Lásku držíme násilím, nikdy nikdo nedojde naplnění, protože Láska, kterou máme v sobě, ta naše vlastní, je svobodná, nespoutaná a je nastavená tak, aby naplňovala a vyživovala náš život.

Možná namítnete, že Lásku dáváte a nevrací se, ale dáváte opravdu Lásku, tu čistou bezpodmínečnou energii, která dává a nic za to nechce? Nebo dáváte Lásku sobeckou, která se dělí na mnoho očekávání a ve výsledku přináší zklamání?

Nebojme se Lásky, nebojme se ji přijímat ani dávat, nebojme se probouzet lidská srdce, je to náš dar, a ten je třeba využít naplno. 

Láska je stav, který si nemůžeš osahat, nemůžeš ho cítit, můžeš ho pouze prožít, a pokud ho prožíváš naplno, dojdeš k blaženosti.

Jaké to bylo? Dovolili jste si sami sobě zážitek vašeho světla a síly lásky?

Najednou nám není úplně nepříjemné a nepředstavitelné si říci:

Láska se nedá zlomit, nedá se spoutat, nedá se spálit. Já jsem láska.

Najednou si připustíme, že svítíme, že rosteme, že nám vše dává smysl. Že se lásce nedá ublížit, že se láska nezahalí do tmy. Že láska nezná pád.

Bylo napsáno tolik věcí o Lásce. Já bych chtěla tímto článkem otevřít všechna srdce, která bloudí, jsou plná strachu, bolesti, zklamání a myslí si, že ona si lásku nezaslouží. 

Chtěla bych vykřičet do světa, že si nemusíme nic zasluhovat, že lásku skutečně máme v sobě, jen je třeba chtít tu zarostlou cestičku k ní najít a prosekat se skrze emoce, strachy, obavy, staré programy, návyky a domněnky ke svému chrámu, kde je Láska.

Pokud cítíte, že nastal pro vás ten správný čas a našli v sobě to rozhodnutí, ale nevíte, jak začít, přijměte mé pozvání a vydejte se se  mnou na cestu sebepoznání. Ráda vás na této neopakovatelné cestě doprovodím a podpořím. 

Kdykoliv se můžete ozvat a nebo si domluvit nezávaznou schůzku, kde se společně můžeme podívat, jak nejlépe ve vašem případě začít.

Jak jinak dnes než s láskou

Jana SADAI 💗