Neustálý konec a začátek

Kdo je ochoten otevřít se tajemnému tichému hlásku, který promlouvá hluboko v nás?

UVĚDOMUJEME SI V NAŠEM ŽIVOTĚ, ŽE SE POHYBUJEME V RYTMU NEUSTÁLÝ KONEC A ZAČÁTEK?

Kolikrát za život jste si uvědomili, že jste v té největší euforii svého života, v hojnosti štěstí, lásky, peněz, a ani vás nenapadne, že to může jako mávnutím kouzelného proutku skončit.

Kolikrát za život jste se dostali do situací, že nevíte kudy kam, a co bude zítra, cítili jste se na úplném dně, bez vidiny jakéhokoliv směru, světla, cesty.

Tak přesně tomu se říká “život.”

Pokud se dokážeme pozastavit a poohlédnout nad tím, co jsme dosud prožili a měli v našem životě, zjistíme s odstupem, že se náš život pohybuje v rytmu sem a tam, nahoru a dolů, dopředu a dozadu, přílivu a odlivu, začátku a konce, že se vše kolem nás neustále mění. 

Neustále se odehrává akce a reakce, postup a ústup, stoupání a klesání. Týká se to vesmíru, slunce, lidí, zvířat, mysli, energie i hmoty. 

Vše se děje ve spirále času a určitá etapa života má vždy začátek, vrchol a konec. Životní linie a osudové změny jsou u každého jinak dlouhé a jedinečné. 

Naše duše se během svého života učí přijímat cykly a životní změny, kterými neustále každý člověk prochází. 

Duše přichází na to, že pokud se brání změnám nebo přirozeným cyklům, zbytečně si komplikuje život. Nebo naopak, pokud je harmonie v našem životě, jsme v souladu se svou duší.

I ti, co si nyní říkají, že se jich to netýká, se pletou. Všichni jedeme v tomto rytmu. Možná že jejich etapy nemají tak vysoké turbulence nebo změny, a tak se mylně domnívají, že jedou v takovém svém stereotypu.

Rytmus má vyrovnávající vliv.

I já jsem se podívala zpět do své linie života. První vzpomínku z dětství mám z doby, kdy mi bylo 8 let. To přišla pro nás tři sourozence taková velká změna. Změna bydliště a životního stylu. 

Tato etapa života trvala 7 let, kde jsme se museli na začátku přizpůsobit našim rodičům a jejich práci. Do té doby naši rodiče pracovali každý samostatně a v různých oborech.  

Rozhodli se jít společně do pohostinství, nejspíše za snahou a vidinou lepšího zabezpečení naší rodiny. Přestěhovali jsme se do služebního dvoupokojového bytu restaurace do vedlejší vesnice. Já a sestra jsme chodily do základní školy a mladší bratr ještě do školky.

Musím hned na začátku konstatovat, že nás dětí se nikdo neptal, zda se nám chce měnit bydliště, kamarády a styl života. Šly jsme do absolutního neznáma, bez jakýchkoliv představ, hodnocení a očekávání.

Ve vedlejší vesnici jsme my tři vůbec nikoho neznali, neměli jsme žádné kamarády. Neměli jsme ani moc příležitostí se s někým skamarádit, jelikož děti z vesnice spádově patřily do jiné základní školy, než kam jsme chodili my. 

Také je nutno dodat, že jsme dětem ve vesnici záviděli. Znaly se, chodily spolu ven, a v našich dětských očích měly velkou výhodu, jejich školní autobus jezdil až 7:30.

My jsme se sestrou jezdily na druhou stranu a náš spoj jel už v 5:45. Někdy, když jsme se brzo naučily a na přímluvu tatínka, nás mamka večer zavezla do Křižanova k babičce, a my si tak ráno mohly přispat.

Byla to nejkrásnější rána s naší babičkou, byla moc hodná, skromná, pracovitá a dávala nám přítomnost a rodinné teplo domova, které nám tolik chybělo. 

Nebude určitě žádným tajemstvím, že pobyt v restauraci nesl nádech kouře a kuchyně. Všechno oblečení, i vlasy, bylo cítit restaurací. Moc příjemné to pro nás holky nebylo. Nepomohlo časté umývání vlasů a voňavky na oblečení. Vůně restaurace byla naší  součástí.

Co si pamatuji, byla to velká dřina, nespočet hodin a nápadů, abychom se odlišili, společná práce byla naší vizitkou. 

Restaurace se stala pod vedením rodičů velmi žádaná, a to přineslo také velkou vytíženost pro nás všechny. Rodiče měli volné jen pondělky, žádné víkendy, žádné výlety, žádné rodinné akce, oslavy či poutě pro nás nikdy nebyly. 

A my děti jsme zase v pondělky chodily do školy, takže si dovedete představit, kolik času jsme s rodiči měly samy pro sebe.

Vše se podřizovalo splnění plánu Spotřebního družstva Jednoty, pod kterou restaurace spadala.

Troufám si říci, že se tam moc dobře vařilo. Pořádaly se tam v té době vesnické akce a zábavy. Po léta dobře odváděné práce, čistoty a radosti byla restaurace vyhlášená široko daleko jako místo na skvělé svatby, třídní srazy. 

Dokonce jsme měli obsazené soboty rok dopředu, a když už svatby nebylo kdy udělat, začaly se dělat i v pátek. 

Měli jsme možnost potkat neuvěřitelné množství lidí z blízkého i širokého okolí.

Ale restaurace nám vzala soukromí, dětství, hrátky s kamarády, rodinný krb, domácí stravu, vůni buchet.

Vše má však dvě strany a je správné se podívat na obě.

Takže co nám restaurace dala? Naučila jsem se pracovitosti, kontaktu s lidmi, přehledu, zručnosti. Schopnosti postavit se před jakýkoliv úkol a nacházet řešení, organizovanosti, následné kooperaci, řekla bych i perfekcionalismu. A také tomu, vždy tu být, pro každého. Kdykoli někdo přišel, a klidně i o půlnoci, otevřelo se. 

Pamatuji si, že takto nás jednou v noci vzbudila policie, že potřebuje, abychom otevřeli pro sto vojáků, kteří stojí v rozestupu jednoho metru kolem železniční tratě. Po té měl projíždět vlak s prezidentem maďarské republiky, ale nikdo nevěděl, v jakém ze tří vlaků pojede. A tak jsme vstali a šli vojáky obsloužit, uvařit kávu, čaj.

Když se opět poohlédnu. Protože jsme měli každou sobotu svatbu, a následně i v pátky, byla jsem obklopena pouze hudbou dechovou. 

Žádná anglická nebo moderní hudba. Uměla jsem zazpívat spoustu dechovek, a to mi zůstalo dodnes. Málokterý můj vrstevník si rád zazpívá a zatancuje dechovku.

Náš život v restauraci neznal domácí buchty a bábovky od maminky. Naučila jsem se péct buchty sama. V té době ještě nebyly mixéry, takže růčo😉  Sbírala jsem recepty a psala si z nich knihu. 

Neznali jsme domácí jídlo a o rodinném obědě se snad ani nebudu zmiňovat. Celý rok jsme snili o společném obědě. Náš sen se vždy splnil na Štědrý večer, který byl jen náš, naší rodiny.

Naučili jsme se pracovat od malička až do naší puberty. V mých 15 letech jsme se přestěhovali zpátky do našeho rodinného domu v rodném městysi. Byla to pro nás opět velká změna. 

Neznali jsme život bez celodenní práce, neuměli jsme pracovat na zahradě, chovat domácí zvířata. Neuměli jsme vést rodinný život, jen náš, sami se sebou, v klidu, tichu, ve velkém domě, se sousedy, kteří pro nás byli cizí. 

Najednou jako by se nám zhroutil svět. Vše, čemu jsme se naučili, jsme nakonec opustili a neviděli jsme žádné světlo ani cestu. Byli jsme unavení a nechápali, jak náš život bude probíhat dál. 

Opět naši kamarádi zůstali tam, odkud jsme právě odešli, a my si s nimi slibovali přátelství na celý život. Bolelo to. Nebudu zastírat, že jsme byli v koncích a opět se hledali. 

Snažila jsem se tu v kostce naznačit etapu, kde jsem cítila začátek, vrchol a konec. I v tom špatném bylo spoustu dobrého, skvělého a úžasného. 

Většinou si pamatujeme jen ty bolavé zážitky. A chvíle, které nás tak nezranily, ale obohatily, těm nepřikládáme téměř žádnou důležitost. A to jsou i přesto ty velké zkušenosti, které sbíráme, a tím energeticky rosteme. 

V každé etapě svého života najdeme přesně ty chvíle, které potřebuje naše duše k růstu a naplnění našeho životního poslání. 

Možná si říkáme, že se nic neděje, ale ono se toho děje spoustu. Utváříme si svoji osobnost a nasbírané zkušenosti do 15 let, pak nám tvarují náš další život. 

Esenci našeho života a způsob, jak se stavíme k dalším životním zkouškám a příležitostem.

To, co se jako děti naučíme, odkoukáme od svých rodičů a blízkého okolí, to si po většině případů neseme dál s sebou, jako vzorec na všechno.

Je těžké vyjmenovat všechny osudy, každý člověk je jedinečný a vede jedinečný život. 

Chtěla jsem na svém příběhu ukázat, jak dítě může ovlivnit život jeho rodičů, každé jejich rozhodnutí a každá jejich reakce na běžnou věc. 

Postupem času dokážeme připustit sami sobě, že díky svým rodičům a prožitému dětství jsme přesně takovými lidmi a osobnostmi, kterými nyní jsme. Právě díky našim prožitkům, emocím, vztahům a zkušenostem.

Neuměla jsem dlouho přijmout své dětství a odpustit svým rodičům. Dnes už s pochopením všeho, s nadhledem a moudrostí duše děkuji. Děkuji s vděčností za vše, čím jsem si prošla a za vše, co jsem se naučila. Díky tomu mohu být dnes tam, kde jsem a mám dva skvělé sourozence. 

Další z pohledů, který bych ráda zmínila, je ten, že vše, co začíná, také končí. A že když něco končí, vždy něco jiného začíná.

Vždy to tak fungovalo a funguje. Jak se říká: 

“Když se jedny dveře zavřou, druhé se otevřou.”

Jen v některých situacích, když jsme hodně bolaví a nevidíme žádné světlo ve svém životě, si myslíme, že na nás už nic nečeká. 

Ze svého úhlu pohledu ani nemůžeme vidět, musíme si odpočinout, nabrat sílu a dopřát si čas. Čas, který nám pomůže trochu poodstoupit a uzavřít si v sobě vše tak, aby nás bolavé vzpomínky netáhly zpátky.

Ano, je to těžké, velmi těžké, ale když si dovolíme připustit naše emoce, dáme průchod vzteku, pláči, smutku, osamění, najdeme klid a mír. 

Těžko se bolavému člověku vysvětluje a konejší, že se nic neděje, že vše bude dobré. Asi to známe všichni. 

Když jsme byli v určitém konci naší životní zkušenosti, byli jsme smutní a nechtěli vidět, slyšet, jen se nám chtělo plakat a nebýt. A co bylo pak? Schválně? Otevřely se nám další dveře? Otevřely! Ono totiž: “Vždy nás něco čeká.”

Prozradím vám ještě jednu zákonitost, naše myšlenky a osobní vibrace tvoří naši budoucnost. Je určitě dobré se pozastavit a říci sami sobě, co se mi líbilo, nelíbilo, co se mi povedlo, nepovedlo, co bych udělal stejně nebo jinak, poučit se ze svých zkušeností.

Vědomě si utvořit představu o svém dalším životě a o všem, co bychom se ještě chtěli naučit, v čem se zdokonalit. Správně! Naučit, protože náš život je jedna velká škola a osobní prožitky a zkušenosti nás dělají takovými, jací jsme. 

Vše, čím jsme si prošli, tvaruje a formuje naši osobnost. Kdo si myslí, že se nemusí nic učit, stagnuje svůj osobní rozvoj a jeho vibrace se nebudou nikam posouvat. A možná svým životním postojem promarní vše, co by si v hloubi duše přál.

Měli bychom si dovolit snít, aby nám do života přišlo vše, co si přejeme. Tak to prostě funguje. Vše, co k nám přijde, musí nejprve být v naší touze, a následně se pak zhmotňuje do naší reality a života. 

Dopřejme si hojnost vesmíru. Vše, o čem sníme, sníme z úrovně našeho hmotného života, ale dokážeme si také dovolit, aby nám bylo dopřáno více? 

Více všeho, na co třeba ani nemáme finance nebo odvahu. Věřte, že vesmír je tu pro nás a naše blaho. Jenho musíme nechat tvořit a být otevření.

Každá životní etapa a situace nám nabízí příležitost růstu. Vše, co se nám přihodí, nám dává možnost najít v sobě novou sílu, stát se moudřejším a láskyplnějším.

“Vesmír je dokonalý, vše, co uděláme a co se nám přihodí, je dokonalé.”

Postupem času a díky našemu duchovnímu růstu budeme stále lépe chápat, proč se věci dějí. 

Když se pak ohlédneme za svojí minulostí z pohledu dneška, možná zjistíme, že věci, které jsme tenkrát považovali za negativní a nepříjemné, nám vlastně nabídly osobní růst, obohatily naše životní zkušenosti, měly začátek, vrchol a konec. Nebo, co myslíte vy?

Odpověď nechám na Vás. Tento článek by vám však mohl pomoci podívat se na své dětství, či jiný úsek vašeho života, tak nějak jinak.

Hodně štěstí.

S Láskou Jana SADAI 💗