Já jsem to přijala. A co uděláte vy?

Jak už to u nás lidí bývá, dostáváme se stále hlouběji do své podstaty a svého bytí. Vše se nám odkrývá a vše k nám promlouvá. Ať už chceme nebo nechceme. Buď jdeme sami sobě naproti, anebo postáváme a tváříme se, že nás se to přeci netýká. My máme naprosto normální život, zajetý, sice nám možná nevyhovuje, ale nic víc nepotřebujeme.  

Každý je sám sobě pánem a zároveň sluhou. Vše se odehrává v našem vnitřním světě, v našem těle, v naší mysli. Vše je spojené se vším. S naší sebeláskou, sebehodnotou, sebedůvěrou, emocemi, strachem, bolestmi, zkušenostmi, sebeobviňováním, sebenenávistí.

Ve většině případů si ze svého života pamatujeme spíše ty bolestivé zkušenosti, než ty krásné a přirozené. Těch máme v každodenním životě požehnaně, ale nebereme je jako naše zkušenosti, bereme je spíše za samozřejmost.

Málokdy se zastavíme nad východem slunce. Nepřivstaneme si a nejdeme ho vítat. Dokud se nedostaneme na pomyslné dno nebo si nevyslechneme verdikt vážné diagnózy, vůbec nám to jako zázrak nepřijde.

Svítíme, topíme, máme elektrospotřebiče, telefony, auta a spoustu dalších vymožeností, které používáme. 

Většinou máme vše, co potřebujeme, včetně vzhledu, talentu, vzdělání, diplomů. Ale v určitých oblastech jsme paralyzováni. Neblokuje nás něco zvenčí, ale cosi uvnitř nás samotných.

Ten tlak pochází zevnitř.

Jsme natolik spoutaní emocionálními řetězy, že bychom mohli mít sami se sebou trochu soucitu, ale opak je pravdou. Jen se nám ze sebe dělá špatně, neboť soudíme, že bychom už dávno měli být lepší. 

Někdy se i mylně domníváme, že ostatní lidé nejsou tak vyděšení jako my, což nás vystraší ještě o něco víc. Náš strach je všudypřítomný. 

Dnes je v módě ze všeho obviňovat rodiče. Myslíme si, že právě oni nám způsobili naši malou sebedůvěru. Myslíme si, že kdyby byli jiní, tak bychom měli sebedůvěru a sebehodnotu. Ale když se blíže podíváme na to, jak nás naši rodiče vychovávali, zjistíme, že všechno chování z jejich strany nebylo nic proti tomu, jak dnes ubližujeme sami sobě.

Nejsem výjimka a sama jsem si procházela tolika údolími, kdy jsem si říkala, že už snad nic horšího nemůže přijít nebo se stát. A kdy jsem si našla chvilku podívat se na to podrobněji? No asi nebudete překvapeni, když vám řeknu, že až když jsem byla zase zastavená a paralyzovaná, sice zvenčí, ale moje tělo bylo jako jedna velká hromádka neštěstí.

Můj rok

Vše se událo přesně před rokem, kdy jsem byla nečekaně, neplánovaně, bez sebemenšího náznaku nebo varování odvolána jako jednatelka z mé společnosti, kterou jsem budovala 27 let, obětovala jsem jí naprosto všechno, včetně mého zdraví a času, který měl patřit mým dětem a mně samotné. Vždy jsem měla na prvním místě kolektivní zodpovědnost a rodiny svých zaměstnanců. 

V červnu 2019 jsem se rozhodla většinový podíl společnosti prodat, během dohodnutých tří let předávat know how, a pak odejít do ústraní věnovat se své duchovní cestě. 

Člověk míní, život mění. 

Přišlo odvolání, odchod z firmy bez možnosti rozloučení se se zaměstnanci, s dodavateli, s odběrateli. S těmi, kteří mne doprovázeli a v mnoha chvílích mi pomohli a byli oporou, jsem se nesměla spojit ani komunikovat a dodnes nemohu. Byl to těžký rok. 

Nikdy bych nevěřila, že mne to tak semele. Že mi firma, lidi, obchod a naše pomyslná přátelství budou tak chybět. Že svět, ve kterém jsem tolik let žila, najednou nebude. Zůstala jsem doma. Se svými dětmi, se svým mužem, se svými bolestmi, vzpomínkami, myšlenkami.

Doslova jsem se ocitla v černé díře, kde jsem přes slzy a bolest neviděla světlo, které by mi pomohlo toto velké katapultování zvládnout. Vždy, když už jsem si myslela, že vidím jasněji, přišla další bolest, další zpráva nebo náhodné setkání, například s bývalou zaměstnankyní, která místo aby pozdravila, dělala, že mě nevidí, že tam nejsem a otočila hlavu na druhou stranu.

I tohle se může stát

Nevěřila jsem nikdy na takové povídačky, že se toto může stát a dít, a najednou jsem toho sama byla účastníkem a zažívala jednu bolest za druhou. Této konkrétní paní jsme přitom s manželem nespočetněkrát pomohli, ať už finančně, nebo půjčením auta, oblečením, brigádou, dárky nebo věcmi pro děti.

Pamatuji si ji na pohovoru, po kterém jsem této ženě dala práci i přesto, že neměla valné doporučení. Co jí musím uznat je to, že byla dříč, vždy se skvěle snažila pomoci a naučit se problematiku, vždy se postavila ke každému úkolu či problému tak, že ho na nikoho nepřehazovala, ale dotáhla ho až do konce. Našla si pomoc nebo si pomohla sama. 

Naivně jsem si myslela, že naše přátelství je upřímné a trvalé, ať už by u nás pracovala nebo nepracovala. Jakmile se však změnil majoritní vlastník, její chování, ochota a solidarita se otočily o 180 stupňů. 

Vše, co v nás vyvolává bolest či napjaté emoce, se odráží na naší psychice a fyzickém těle. Vše se propisuje do orgánu, který je zrovna v tu chvíli pocitu nejslabší, nebo který je s tímto tématem spojený.

Za ten rok jsem si prošla mnoha fyzickými bolestmi, které pramenily z mých nezpracovaných emocí. Přes bolest kloubů, kdy jsem se bála jít dál, vpřed, novým směrem. Stagnovala jsem sama sebe do bolesti až tak, že jsem se nemohla v noci ani otočit, natož se pohybovat. Zpracovávala jsem vše, co ke mně přicházelo, někdy mentálně, někdy vizuálně, někdy, jak já ráda říkám, čarovně. 

Dvakrát za rok jsem byla nemocná s ženskými problémy a na gynekologii jsem chodila pro pomoc, abych se i v této úrovni nepřijetí z toho dostala ven. Opět nastalo hloubání a hledání všeho, co mne zraňuje a vnitřně pláče.

Když vás bolest zastaví

Asi největší bolest, kterou jsem pochopila až nyní v prosinci 2020, je bolest levé ruky, ramene. V dubnu jsem se synem umývala okna, tak jsem si myslela, že jsem prochladla a že mne ruka bolí z toho. Ze začátku to nebylo tak zlé, bolela, ale vždy jsem to nějak omluvila nebo přešla. Vygradovalo to až začátkem listopadu, kdy jsem ruku nezvedla vůbec. 

No když už si ani nedokážete udělat culík, tak je to taková facka, že už s tím musíte něco dělat. Objednala jsem se na ortopedii s nadějí, že mi pomohou. Do té doby jsem si ruku několikrát za ten čas čistila, opět mentálně, vizuálně, rituálně i pomocí prosby k nebesům. Vždy to na chvilku polevilo, ale pak se to zase vrátilo a ještě mnohem bolestivěji.

Pan doktor na ortopedii mi dal jeden obstřik a poslal mě domů s tím, že mám cvičit a v lednu se mohu zase objednat. Mohu vám říct, že jsem byla ráda, že mi dal injekci, s vírou v to, že to pomůže. Ale nepomohlo, nestalo se vůbec nic. Bolest sílila a já plakala a plakala. 

Nezbývalo mi nic jiného, než to opět vzít do svých rukou a jít do toho sama. Nemohu čekat pomoc z venčí, když sama nejsem ochotná se podívat, co tam vlastně mám, co si tak držím, co nechci pustit a co mne zraňuje.

Pomoc se hledá všude

Ještě mne napadlo jít ke své kamarádce na masáž, není to taková obyčejná masáž, ale BOWENOVA masáž. Tam jsem sice začala chodit na začátku roku, pak se ale všechno zavřelo, na chvíli otevřelo, a pak zase zavřelo. V ten mezičas, kdy to mohlo být otevřené, jsem tam byla. Zažila jsem takovou očisťující masáž, jakou nikdy nikdo ještě neviděl. Každý dotek byl jedna velká bolest, oheň a já plakala jako želva. Nešlo to zastavit, a když mne kamarádka povzbudila, abych vše pustila, a už se konečně osvobodila, byla jsem jako v očistci.

Dobrovolně jsem se tam dostala a dobrovolně jsem prosila o pomoc. Světe div se, pomohlo to víc než tabletky a injekce. Ale tím to ještě nekončilo, tělo a ruka mi opět dávaly najevo, že je tam toho daleko víc, než jsem udělala.

Další kolotoč všeho, odpuštění, prošení, rituál, mentální léčení i vizualizace. Až po několika dnech jsem se dostala hlouběji a hlouběji. Přiznám se, že ten pláč a ty důvody, které jsem si tam sama držela, byly, že jsem se zlobila na sebe, na manžela, na Boha, na všechny za všechno, co se mi za ty poslední dva roky stalo. 

Nechtít to držet 

Cítila jsem se zraněná, s velkou tíhou a bolestí na ramenou, snažila se to zuby nehty držet, lokty bránit. Vše, co se odehrávalo v mých emocích, se projevovalo do mého fyzického těla. 

Neříkám, že dnes už mám vyhráno. Myslím, že tam budu muset jít ještě několikrát a dočistit to dočista dočista. Ale už teď vím, že za to vše si mohu sama. Sama sobě ubližuji svými nepřijatými a nepříjemnými zkušenostmi, které mne ale na druhou stranu také velice obohatily. 

Já jsem toho popravdě tolik získala. 

Mohla jsem si odpočinout, mohla jsem být se svojí rodinou, mohla jsem být se svými dětmi, s dcerou, která nemohla chodit do školky a od září do první třídy, mohla jsem s ní každé ráno vstávat a snídat místo toho, abych chodila za tmy do práce a za tmy z práce.

Mohla jsem pracovat na svých webových stránkách, mohla jsem psát články, mohla jsem napsat ebooky, mohla jsem se podívat na film, mohla jsem chodit na procházky, mohla jsem meditovat. Naučila jsem se odpočívat a být sama sebou. Mohla jsem se vzdělávat a zároveň být inspirací pro ty, které také taková bolestivá překážka v životě potkala. 

Naučila jsem se sdílet své bolesti i radosti a vím, že lidem má slova a pohledy pomáhají. Že přicházím s pomocí pro lidi, pro jejich cestu a že mohu předávat vhledy a vzkazy z nebeských úrovní. 

Když se na to podíváme takto společně a s nadhledem, nakonec jsem toho více získala, sice ne finančně, ale zato jsem obohacená v tolika úrovních a směrech. Jsem připravená pro svoji novou cestu, která nebude zaměřená na 50 zaměstnanců za plotem, budu tu pro všechny za plotem zvenku. A to je přeci velký životní posun, i když ten proces byl tak bolestivý. A víte, co je největší zjištění?  

Naděje

To, že když odejdete z práce, nebo vám ji vezmou, nebo musíte skončit, tak se nic tak tragického neděje. Ano, v ten moment je to obrovská tragédie, bolest, bezmoc, nespravedlnost a zoufalství. 

Nejde jen tak si říci, mně to je jedno, mně to nevadí. Je to potřeba prožít, ale nebýt tam v tom moc dlouho. Snadno se to říká, hůř dělá. Každý máme svůj čas na zpracování, který potřebujeme, musíme to jen přijmout a jít vstříc dalším dveřím, které se vždy otevřou. 

Není to konec světa, i když se tak cítíme. Po tmavé noci vždy přijde světlo. Po bouřce vždy vyjde slunce. Je toho tolik, co přes bolest nevidíme, a přesto je to pro naše nejvyšší dobro, jen s tím nemůžeme bojovat. 

Vede z toho jediná cesta, a to přiznat si, pojmenovat, zpracovat, přijmout a pustit. 

Říkala jsem si, proč tento článek přišel jako téma ke sdílení a jako poslední v tomto roce. Vidím tam paralelu v tom, že konec roku je vhodná doba na propuštění a puštění všeho, co nás omezuje, co nám nefunguje, co nám nedělá dobře a co nás brzdí. 

Další z věcí, kterou mám předat je, že se nic nestane, když něco skončí. Váš život funguje dál, naprosto v přirozenosti vesmíru a Boží vůle. Nic se nezastaví, ani vaše srdce, ani váš život, ani vaše cesta.

Můžete přijít o navyklé staré zvyky o známý stereotyp, ale můžete si také přijít na novou cestu, která vás vyzdvihne do úrovně, kterou má vaše duše projít. Hodně štěstí.

Když něco končí, nové začíná. Vejděte do Lásky a přijetí………..

S láskou Jana SADAI 💗