Proč osobní afirmaci ode mě!?

Dovolte mi vás dále zasvěcovat do říše afirmací. Už v minulém článku jsme si řekli, že prvotní krok k podání ruky je připustit si, že afirmace mají kouzelnou moc energie, která mi pomůže z bodu A do bodu B. Která mi pomůže rozproudit zablokovanou energii, na kterou já nestačím a která mne brzdí a blokuje proud hojnosti nebo mého posunu.

Uvědomění nestačí. 

Afirmace se musí procítit, navnímat. Její odříkání není jako kolovrátek, ale jako posvátná řeč, kterou chcete pronést třeba na křtu knihy vaší nejlepší kamarádky nebo na promoci vašeho syna. Přesně ten pocit, který máte, když cítíte šimrání v břiše a myslíte si, že to jsou motýli. 

Je toho tolik v našem životě, co bychom chtěli zvládnout, stihnout, zažít. Nebo jen tak být. Je spousta tajných přání, vizí, snů a představ, které si nosíme ve svém srdci a když na nás zbude chvilka klidu a času, jdeme si tam k nim chvilinku posedět, pokochat se, povzdechnout. 

Nic z toho, co bychom chtěli, nemusíme odkládat. Vesmír nečeká, že budeme strádat a že budeme na místech, na kterých nám to moc nesvědčí. Ale protože se my bojíme změny, tak raději zůstaneme tam, kde to sice s námi nesouzní, ale pořád lepší než nic.

Zkuste se na chvilku zamyslet a uvědomit si, jakou nohou jste vykročili právě vy? Levou nebo pravou?

Jsou chvíle, kdy se snažíme sami sobě namluvit, že to už v tomto životě nějak dožijeme. Na mně už nezáleží, hlavně aby děti a vnoučata měli. Jsou to ta samá slova, která jsme slýchávali od svých prarodičů a rodičů. Ten, kdo se odvážil jít za svým snem, za svým srdcem, byl buď blázen, nebo nezodpovědný sobec.

Je také mnoho těch, kteří ve všem mají podporu, ale i přesto se cítí sami, ztraceni, nevylezou ze své ulity a tiše si říkají, teď ještě ne, nejsem na to připraven, ještě toho moc neumím. Musím se neustále učit. 

Je pravda, že když se necháte vést svým srdcem a svojí intuicí, půjdete lehce, jakoby se všechno před vámi uklidilo a nic vám nebránilo jít dál, létat, žádné překážky, žádná stavidla. Můžete roztáhnout křídla a vše se vám daří, jen na to pomyslíte. 

Je to tím, že se nebráníte své cestě, že jste pochopili svoji úlohu a zkušenost, kterou v této chvíli máte projít, prožít. Neberete to jako smůlu nebo zlo, které se vám stále lepí na paty. 

Vše je o energii, a to my už víme.

Tedy zpět k afirmacím. Jejich odříkávání je nejlepší ráno i večer, a pokud jste přípustní i přes den, tak to je ještě lepší. Vždy to je jen o vašem rozhodnutí, zda se více otevřete nebo zda budete opatrní a budete to zkoušet nebo pouštět malou škvírkou. A čekat na zázraky, co se objeví.

Je mnoho toho, v čem si dokážeme svým rozhodnutím, chutí nebo snahou pomoci. Ale většina z nás to bere z pohledu pozemského, hmotného, vědomého, to by se mi líbilo a to ještě chci. 

Málokdo nechá mluvit svoji duši a svoje srdce, kde právě ta pravda je.

Málokdo si nechá radit, je přesvědčen, že ví vše nejlépe. A ještě jeden aspekt může hrát roli, a to je lenost. Tak, všechno máte pojmenované a přesto vám to nefunguje?

Poradím těm, kteří chtějí jít ještě dál, podívat se pod pokličku toho našeho nevědomí a nechat ho řídit naše kroky.

Sama jsem se dostala několikrát na hranu, kdy jsem si říkala, proč toho musím v životě tolik zkusit, proč se nemohu mít tak, jak ti ostatní. Bez práce a mají klid, pohodu a vše. Já chci stihnout být manželka, maminka, partnerka, kamarádka, přítelkyně, dcera, vnučka, tolik rolí, ale jsem jen jedna a mám jen jeden život. Jak to skloubit a necítit se špatně, že něco neudělám, jak mám. Nebo jak se ode mě očekává.

Když jsem si toto uvědomila a začala se stavět sama za sebe, najednou těch kamarádů ubývalo, dokonce ani moje první manželství nevydrželo, vztahy s rodiči na bodu slušného chování. V práci kolektiv, který se navenek tváří, že jsme kolektiv, ale při první zkoušce dokáže přehodit přes palubu, převléci kabát. Najednou vidím ty moje kroky a cesty tak nějak bez závoje a říkám si, to jsem se teda hodně spletla.

• To mi nikdo neprozradil ani mě neupozornil, že může být kolem mě tolik falše. 

Ale pozor, to není faleš, to je jen moje špatné pochopení mojí cesty, mého poslání. Nemá to nic společného s charakterem lidí kolem mě. Jenom mi nastavují zrcadlo a snaží mě všemožně upozornit na to, že je něco v mém životě hodně špatně, a vesmír zvedá prst, holka, dělej s tím něco. 

A já nevím co. Lezu po čtyřech, nechápu souvislosti, pro pláč a slzy nevidím. Hromadím si v sobě emoce nenávisti a zklamání. Hledám viníka a hledám sílu sama sebe zachránit. Zvednout se z úplného dna, kde jsem nakonec jen já sama se sebou a s Bohem. Kterého volám a dožaduji se odpovědi: Proč? Proč? Proč?

• Ležím v posteli a nechce se mi vůbec nic. Můj život mi nedává smysl a nevím, kudy se vydat.

Vím, že vše se pro něco děje a že když si my nevíme rady, tak to do rukou převezme vyšší síla a pomůže nám přes tu naši tmu, přes tu naši bolest, přes to naše trápení.

Je smutné, že my ve většině případů tuto pomoc bereme bolestivě a ublíženě. Že se neradujeme, když nás náš duchovní průvodce nebo anděl poponese, abychom na to nebyli sami. Sami totiž nikdy nejsme. To je ten paradox. Nechceme být sami, sami nejsme, ale cítíme se sami.

Ve své hluboké bolesti a překročení svého poslání, které jsem slíbila, že budu předávat, má ústa byla tichá. Vše, co jsem měla říci světu, jsem si nechávala pro sebe. Až tak, že jsem sama sebe brala za velice důležitou. Vše jsem si schovávala pro sebe a sama sobě jsem si namlouvala, jak jsem boží. 

• Vesmír má se mnou větší plány, než si já tady myslím a diktuji a naivně si představuji, že to bude po mém. 

Hodně času jsem už promarnila, ale stále stojím před rozhodnutím, co bude dál. Co udělám. Zda už tu svoji cestu a poslání chápu, nebo zda potřebuji ještě další bolestivou zkušenost. 

Je sice pravda, že jsem slyšela: Nikam se před tím neschováš. Ale já se vůbec schovávat nechtěla, jen jsem nechtěla být vidět. Chtěla jsem pomáhat, chtěla jsem být, ale ne být tak moc vidět. A to nejde, když nikdo neví, jak můžu pomoci, jak velké mám dary a poslání. Myslím si, že jako oni přijdou bez mého pozvání do mého prostoru?

• Ach jo, jsem tak natvrdlá, a musela jsem přijít o tolik, abych pochopila, jak to celé funguje, a jak to celé je.

Když jsem si povídala se svým duchovním průvodcem, tak jsem se ho zeptala, jak mohu pomoci lidem víc, když vidím, jak se motají ve stejném kruhu, ve stejné smyčce, jako já. Jak mohu pomoci, aby to bylo v souladu s vyšší mocí a pro jejich nejvyšší dobro. 

A bylo mi zodpovězeno. Můžeš jim pomoci ve formě afirmací, budeš vkládat energii do slov, která jejich problém, starost, překážku rozmělní a uvolní, a člověk pak přes to projde rychleji nebo to překročí nebo se to rozpustí úplně.

Vše jsem si pozorně zapsala, já tedy mohu pomoci staženou afirmací? Ano, z pohledu jejich očí. Tím, že ti pošlou svoje foto očí, dávají souhlas, že můžeš vstoupit do jejich energetického pole a přinést jim z jejich nitra slova, která budou energeticky silná a požehnaná.

Měla jsem radost, jakou jsem dostala šanci a odpověď, ale zároveň mne to naplnilo velkou pokorou a úctou k tomu, jaké pomoci a daru se nám lidem dostává. 

Moje přání je rozsvítit miliony srdcí do lásky. Do lásky, do čisté bezpodmínečné lásky. 

Vím, že jsem ztratila mnoho let, ale teď, když už vím, že mohu, chci a mé rozhodnutí je celou mojí bytostí, jsem připravena.

Připravena pro všechny, kteří chtějí stáhnout a předat osobní afirmaci z pohledu jejich očí. Kteří se chtějí posunout, nechtějí už stát na mrtvém bodě. Nechtějí vyčkávat na něco, co nedokáží pojmenovat a říci, zda to vůbec přijde.

Pokud věříte na pohádky, jednu pohádku jste si právě přečetli. Pokud na ně nevěříte, i to je v pořádku, i pro vás tyto řádky jsou. Nemusíte věřit, vyzkoušejte a sami uvidíte, kam váš vaše srdce zavede.

Osobní afirmaci pro vás ráda stáhnu automatickým písmem, z fotky vašich očí, kterou mi můžete poslat na email. Cenu ovlivnit nemohu, je stanovena.

Já mohu slíbit, že udělám vše pro vás, kteří chcete posunout svůj život na správnou kolej a vzít si s sebou ty nejlepší zkušenosti, které vás obohacují jako dar. Ať se vám daří na vaší cestě, budu ráda vaší průvodkyní.

S úctou Jana SADAI 💗