Proč jsou naše sourozenecké vztahy tak složité!?

A spoustu věcí si nedokážeme říci.

Někdy ve svém životě kroutíme hlavou nad lidmi, kteří jsou nám velice blízcí. Dalo by se říci, že tak blízcí, že se snad ani nepočítá, když pro toho druhého něco uděláme nebo mu pomůžeme. Pro většinu z nás je to úplnou samozřejmostí. Když máme pocit, že můžeme pomoci, neváháme ani minutu a pomůžeme.

Popravdě jsem se nikdy nesnažila jít do hloubky slova ILUZE. Teď, když přišlo, naladila jsem se na něj a vše se mi skládalo jako obraz z dílků. Z dílků, které jsou mi mimochodem hodně blízké. A nevěřila jsem svému obrazu.

Od dětství nás provází iluze. Nemohu s přesností říci, zda nás to někdo učí, nebo si v tom lebedíme tak nějak automaticky.

Položila jsem si otázku, jak je možné, že tu iluzi už někdo neprokoukl a nevyhodnotil, že je to cesta do slepé uličky. Ptáte se proč?

Tak se na to ještě podívejme z blízka. Ve své podstatě je to stále jen o nás, jak dlouho této pohádce jménem ILUZE budeme přístupní a budeme v ní ochotní hrát.

Stalo se vám někdy, nebo se stále ještě stává, že máte kolem sebe lidi, příbuzné, rodinu, děti, kteří vás neustále překvapují tím, jak se chovají, překvapují vás svými reakcemi a tím, co si k vám dovolí?

Jsou vaše otázky:

Jsou také chvíle, kdy nám druhý člověk zarazí ránu do zad nebo do hrudi. Stačí, pohled, slovo, domněnka či náznak. Co po mně chceš? To nás upřímně zabolí a hluboce zasáhne. 

Dnes bych se spíše zaměřila na rodinu, na tu nejbližší rodinu, rodiče, sourozence a děti. To jsou ti, kteří nás provází naším životem:

Je mnoho konstelací a způsobů, jak se můžeme na svoji rodinu podívat.

Říká se, že v nejtěžších chvílích se rodina stmelí a podrží. 

V rodinách je už velice důležité položení základního kamene ve výchově, v názorech a ve vedení svých dětí.

Rodiče a děti jsou ti největší učitelé, které můžeme na své cestě životem mít. Ať se nám to líbí nebo ne. Nic s tím nenaděláme a z nějakého důležitého a nám v tomto světě neznámého důvodu jsme si právě tuto rodinu, rodiče a sourozence vybrali.

Dětství

Už z dětství si vzpomínám, že jsme jako děti měli velmi zkreslenou iluzi o našich rodičích, o jejich vztahu a osobnosti. Během našeho života přicházely určité, a troufám si říci, různorodé situace, kdy nás naše iluze o našich rodičích mohla překvapit, ujistit anebo taky šokovat. 

Slýchávali jsme velmi často, počkej, až ty budeš mít děti. To uvidíš. Ano, velmi málo generací se mezi sebou snese názorově, jak ve výchově, tak v hospodaření. Vše má své kladné i záporné stránky, ale do těch se v tomto článku pouštět nebudeme, to si třeba necháme na jiný.

Stejně tak, jak jsme si vyzkoušeli svoji iluzi na rodičích, máme ji především i na vztahu ke svým sourozencům. Tam si z pohledu mých zkušeností a různých lidských příběhů nejvíce sáhneme na dno. 

Na dno iluze, na kterou nás naši rodiče vůbec nepřipravili. Tak, jak zavírali oči před svými sourozenci, tak přesně to učili nás. Být tu jeden pro druhého. Ale jen ve slovech. Když pak dojde na činy a skutky, ty se popravdě v devadesáti procentech liší.

Když jsme ještě děti školního věku, neřešíme velké dospělácké věci, ale řešíme velké pubertální řeči. Mami, ona mi řekla, ona mi udělala. Tati, to jsem nebyla já, to byl brácha, atd.

Z pohledu rodičů naše spory většinou zlehčí a zametou pod stůl, že to není tak důležité. Důležité, jak pro koho. Pro nás, kteří cítíme ublížení, vztek a taky nespravedlnost, bezmoc, žádný náznak, že někoho zajímá náš názor nebo pravda, to důležité je. Zůstávají v nás pak rány, které jsou sice někde hodně dobře zasunuté, ale my o nich víme, a neustále nás pronásledují.

Tímto stylem výchovy se z nás stávají lidé, kteří po většinu času žijí v iluzi a ne v intuici, která by mohla být protipólem této energie.

Překročení prahu dospělosti

V dospělosti si každý jde svým životem, dcery se vdají, synové ožení, nebo mohou cestovat. Dospělí jsou, tak ať se o sebe postarají. 

Někteří jsou rádi, že už vylétli z hnízda a mohou si svůj život stavět na svých prioritách a hodnotách. Někteří se rádi vrací k rodinnému krbu a tráví se svými rodiči čas, víkendy, povídání, obědy, dovolenou.

Z iluze se nenápadně přechází do očekávání.

Na další úskalí sourozenců narazíme v ten moment, kdy je potřeba se o své rodiče postarat. Podat jim ve stáří pomocnou ruku, ať už v životních potřebách nebo zdravotním směru. 

Najednou ti sourozenci opět musí spolu řešit to své nevyřešené mládí, kdy převládala převaha těch, co křičí a vymlouvají se, nad těmi, co udělali věci automaticky a nečekali žádný vděk nebo uznání.

Dědictví

Další úskalí nastává v dědickém řízení, a to už jsme se dostali opravdu hluboko. Jak se říká, trefili jsme hřebíček na hlavičku. To je pak krásně vidět, jakou iluzi máme o svých sourozencích a co všechno jsou schopni udělat nebo říci.

Je to jedna velká bolest. Bolest ze ztráty rodičů, bolest ze ztráty domova, rodinného krbu, kam se můžeme kdykoliv vrátit, podívat, zastavit se pro pohlazení, na kafe, na vyslyšení, pro úsměv. 

Najednou z toho není nic, jen domněnky, řeči, pomlouvání za zády a křivá obvinění. Raději se to probírá s kamarády nebo s cizími lidmi, než s dotyčným člověkem, kterého se to týká.

Každý má o svém dílu dědictví jinou představu, má na něj jiný názor.

A když to rodiče nevyřeší za svého života, tak svým dětem bohužel připraví časovanou minu, která se jednoho dne zapálí a bouchne. 

Rozhádají se naprosto všichni. Sourozenci, jejich drahé polovičky, děti, sestřenice, bratranci. Má to naprostý vliv na veškeré příbuzenstvo. Když pozveš je, nepůjdu já. Když tam budou oni, my nepřijedeme, bude tam špatná energie. 

Děs, co všechno se dá zažít se sourozenci, když jste si donedávna mysleli, že vás nic rozdělit nemůže. Že jste tak dobře vychovaní a že jste tak stmelení, že spolu zvládnete všechno. 

Přijde taková rána, a nejvíc smutné na tom je, že většinou si to ti sourozenci nejsou schopni vysvětlit, že to raději budou řešit s nevědomými lidmi, kteří si ve svých radách budou opět jen promítat svoje vztahy s jejich rodiči a sourozenci. 

Má vlastní zkušenost

Z vlastní zkušenosti mohu s vámi krátce sdílet svůj příběh. Na mé narozeniny to budou dva roky, co jsme my tři sourozenci pochovali našeho tátu. Tátu, který nás od dětství vychovával a snažil se udržet domov všem třem dětem. 

Jak už to v každé rodině bývá, každý zastává nějakou “funkci” člena rodiny. Někdo je více na papíry, na komunikaci, na úklid, na vaření, na studium, na práci atd. 

Já, jako prvorozená, jsem měla vždy k taťkovi nejblíže. I přesto teď s odstupem času musím přiznat, že jsem si nikdy nemyslela, že mě jeho odchod tak bolestivě zasáhne. 

Tím, že náš táta se už za života snažil udělat si ve všech věcech pořádek a já byla vždy taková jeho pravá ruka, spoustu věcí jsme si řekli a nejvíc intenzivně při jeho posledních třech měsících života. 

Bohužel, s lítostí musím říci, že jsem pak byla několikrát svými sourozenci napadena, že toto taťka říci nikdy nemohl. Ale já vím, že řekl, ale dokázat někomu něco, co nechce vidět, slyšet, je sakra těžké.

Na jedné straně stojím já se svými sourozenci a myslím si, že doteď jsme k sobě byli vždy upřímní a mluvili pravdu.  A nyní jim mám dokazovat, že to tak bylo. Nejde to, ani to není důstojné dokazovat pravdu. I když vím, že to tak opravdu bylo.

Taťka za mnou po své smrti chodil do snů snad každý den, skoro celý rok. Neuvěřitelné, ale dokázat to zase nemohu. 

Nejsilnější zážitek s ním jsem měla, když jsem chtěla udělat jeden určitý krok. V noci přišel taťka, teda jeho energie a byla tak silná a alarmující. Nejzvláštnější na tom bylo to, že se ukázal i před mým manželem. Přišel mne varovat. Abych ten krok nedělala, ne v tento čas a za těchto podmínek. 

V životě jsem se potkala už se spoustou náznaků a indicií z druhé strany, ale toto bylo naprosto neuvěřitelné propojení. Bylo strašně těžké pokládat otázky tak, aby mohl odpovídat jen ano či ne. Najednou nám docházelo, že slova nestačí. Že se neumíme vyjádřit tak, abychom správně pochopili v tak vzácnou chvíli to, co máme pochopit.

Musím přiznat, že i mého manžela tato chvíle dostala, a jestli ve svém životě někdy o něčem takovém pochyboval, tak teď byl svědkem toho, že je to skutečně možné.

Naléhavý vzkaz jsme pochopili, taťkovi poděkovali a nad jeho vzkazem jsme velice přemýšleli. Stáli jsme opět před tím, jak toto říci mým sourozencům a jak to vezmou.

Požádala jsem své sourozence o schůzku, kde jsem se jim snažila předat, co jsem směla zatím říci a prozradit. Asi nebudete překvapeni, že moji sourozenci toto nepobírali, a já se jim vlastně ani nedivila a dodnes nedivím. Každý by to musel zažít sám, aby uvěřil.

Proč to říkám, proč je to pro mě tak důležité? Vše se opět dostalo do úrovně iluzí nebo očekávání, kdy si myslíme, že nám ten druhý bude věřit, vždyť jsme sourozenci. Já vím, že to byla moje opravdová zkušenost, a za tím si budu stát, ve dne v noci.

Začarovaný kruh, který jsem pojmenovala ILUZE

Hledala jsem na wikipedii význam slova iluze, ale tento pohled, tuto myšlenku, ještě nikdo nepřednesl, anebo ji neznám.

Slovo ILUZE – některým tam může naskočit slovo OČEKÁVÁNÍ. 

• Znáte ho, nebo si myslíte, že vůbec? 
• Nepoužíváte ho, nebo máte toto slovo spojené pouze s kouzelníkem?

Někdy nás to strašně zamrzí, že se k nám tak blízký člověk zachová tolik bolestivě. Bolestivě pro nás, ale ne pro něj. To je první, co si musíme uvědomit. Je to opět jen o nás. Nás to zabolí. 

My víme, že bychom se k němu nikdy takto nezachovali. On s tím nemá vůbec žádný problém. To je ta pravda, kterou máme vidět, a ne tu iluzi, kterou se trápíme, že bychom to my nikdy neudělali, ale on si to k nám dovolí.

Každý totiž jedná ze své pozice a sám za sebe. 

Nemá nás trápit to, co nám ten dotyčný udělal nebo řekl. Má nám to ukázat jeho osobnost a pohled, v které úrovni se nachází. Má nám to odkrýt či odstranit tu iluzi o něm, kterou si v sobě hýčkáme a konejšíme, že náš bratr, sestra, matka, otec, dcera, syn, nejsou takoví, jak jsme si je vysnili.

Vše se vším souvisí. Pokud nás to zraňuje, tak je tam něco, s čím si my musíme poradit, pomoci si. Je to naše bolest, zranění a možná i strach z pravdy.

Rada na závěr

Možná bude někdo namítat, zda v tomto není zrcadlení, které se teď v našem osobním rozvoji hodně používá. Jasně že je, ale není to zrcadlení toho, jak se chová druhá osoba, jak se chováte vy, ale zrcadlení právě to druhé, pokud tě to zraňuje, pojď s tím něco udělat. Vyčisti si to ty sám vůči němu a jeho nech vlastnímu svědomí, vlastní cestě, vlastní zkušenosti. Toť vše.

Víte, většinou ten čas, který máme mezi sebou na vyřešení vztahů, promarníme, promeškáme s tím odůvodněním, že je ještě čas. Přiznejme si ale, že až nastane ta chvíle, kdy vás už rodiče stmelovat nebudou, těžko se vám půjde urovnat nebo narovnat vztahy se svými sourozenci či dětmi. Je to smutné, ale je to tak.

Věřím, že až já a moji sourozenci toto naše bolestné období zvládneme, společně se všichni tři v klidu sejdeme a vše probereme. Do té doby jim nechávám bezpečný prostor pro zpracování tohoto období a kdykoliv mají u mne dveře otevřené. Přijímám tuto situaci a skutečnost, že je vše přesně tak, jak to v tuto chvíli má být.

Přeji všem, abyste našli tu chuť, odvahu a motivaci s těmi vašimi vztahy něco udělat. Ať je to cokoliv, klidně i přijmutí situace, pořád je to lepší, než stát opodál nebo s tím bojovat.

S láskou Jana SADAI 💗