Odpovědi: Přestala jsem hledat venku a našla je v sobě

Možná znáš ten pocit, kdy hledáš odpovědi a potřebuješ radu, podporu nebo potvrzení, abys konečně věděla, co máš dělat. Možná, že čekáš na spásný signál, znamení nebo pomoc, která k tobě přijde zvenku, od ostatních. Pak můžeš být hodně zklamaná, že ti to nefunguje, že to nepomáhá a místo cesty k cíli jen bloudíš ve větších kruzích.

U mě to tak kdysi bylo… Až postupem času, a někdy i trochu bolestně, jsem se naučila dívat se do svého nitra a nacházet odpovědi na své životní otázky v sobě. Odnaučila jsem se spoléhat se jen na vnější svět. Jak jsem to dokázala? A můžeš se to také naučit? Ano, můžeš, právě proto ti chci dnes ukázat další kousek mé cesty k sobě, abych tě podpořila na té tvé.

Nevěřila jsem sobě ani své intuici

Nebylo jednoduché vědět věci dopředu. Neříci to a nebát se toho. I když to někdy bylo i úsměvné. Pamatuji si třeba, že se mi kdysi na prázdninách u příbuzných líbil svetr, který ručně pletla sestřenice mamky. Přála jsem si ho a domluvila si, že mi také takový udělá. Můžeš hádat, jakou barvu měl. Nebeskou modrou!

Když po několika měsících čekání dorazil, věděla jsem to. Mamka se docela divila, když jsem se na něj zničehonic vyptávala přesně v den, kdy přišel. Já to tehdy cítila, vnímala, ale měl to být vánoční dárek. Takže i s dárky to bylo u mně docela vtipné. Většinou jsem to věděla dřív a až pak se konalo „překvapení“.

Dlouhou dobu jsem ale neuměla nebo spíše nechtěla naslouchat sama sobě, své intuici a průvodcům. V mém okolí nebyl nikdo, kdo by mne podporoval v tom, co se mi děje. Nebyl nikdo, s kým bych si o tom mohla beze strachu povídat a pochopit to. Z velké části to bylo ovlivněno i režimem. Vzpomínám si třeba, že jedna spolužačka ve třídě se nesměla kamarádit s dětmi, co nechodili do kostela. Zakázali jí to rodiče. Pro mě to bylo zvláštní, protože já měla svého Boha a energie Krista každý den u sebe, v sobě, i když jsme nikdy do kostela nechodili… Nerozuměla jsem tomu a nechápala, že se něco říká, a není to pravda. Ale o to více jsem mlčela o tom, co vidím a cítím já. Bylo to někdy sci-fi.

Navíc jsem si vůbec nevěřila a dlouhou dobu neviděla své světlo, svoji sílu, svoji sebehodnotu a sebedůvěru. Bývalý manžel si myslel, že mi hrabe, protože na nic takového nevěřil. O to víc jsem byla závislá na druhých a na tom, co mi říkají a co si myslí. A snažila se tomu všemu přijít na kloub.

Hledat rady u druhých je jednoduché a pohodlné

Odpovědi na své otázky jsem mnoho desítek let hledala venku, u ostatních. Četla jsem hodně knih, chodila na semináře, poslouchala podcasty a ptala se lidí, kteří podle mě měli větší zkušenosti než já. Doufala jsem, že jednoho dne konečně pochopím.

Vyzkoušela jsem opravdu kdeco: chodila jsem pro rady ke kartářkám, četla v sedlině lógru kafe, nechala si udělat numerologický rozbor, human design nebo astrologický výklad. Dokonce jsem byla i jako pozorovatel konstelací, abych konečně našla to, co jsem potřebovala vědět.

Jenže mi to stále nějak nefungovalo. A já dlouho nechápala PROČ. Než jsem si postupem času přiznala, že:

• To bylo jednoduché: Já nemusela nic a hezky nechávala zodpovědnost na druhých.
• Nevěřila jsem sobě: Myslela jsem, že všichni okolo ví lépe, co je pro mne nejdůležitější, nejsprávnější.
• Zůstávala jsem v oběti: Chtěla jsem být opečovávaná, litovaná a zachraňovaná ze všeho, co se mi děje, když je to tak strašné a nespravedlivé.
• Chtěla jsem přijít k hotovému: Přála jsem si, aby to udělal někdo za mne – bez bolesti, bez práce a na lusknutí prstů.

Nikam to ale nevedlo. A mám-li být upřímná, jenom jsem si svou cestu prodloužila.

Od honby za poznáváním k SEBEpoznání

Musím říci, že mí světelní průvodci si asi často museli klepat na čelo, když jsem pořád něco vymýšlela a chtěla vyzkoušet ještě tohle nebo tamto, místo abych se stala bytostí, která na sobě opravdu vědomě pracuje a jde do hlubin své vlastní duše. Ale pozor, nechci, aby se to pletlo s terapií nebo sezením, kdy opravdu potřebujeme pomoc a podporu při práci na hlubších tématech, do kterých není vždy dobré se pouštět na vlastní pěst – tam je pomoc druhého žádoucí a vhodná.

V komunikaci s průvodci mi jednoho dne přišlo sdělení, ať se naučím tarot. Pokud mě už trochu znáš nebo si četla můj příběh o hledání životního úkolu víš, že já se svými průvodci ráda diskutuji. Tak jsem řekla ANO a poté čekala tři roky, než se objevil učitel, kterého jsem chtěla. Tříleté víkendové studium mi dalo hodně: úžasnou skupinu žen, čas, kdy jsem měla možnost být sama se sebou a také možnost dostávat odpovědi, pochopit směr a souvislosti.

Každý den jsem se ptala a tarot mi odpovídal. Chtěla jsem vědět úplně všechno – jaký budu mít den, proč mne bolí koleno, jak je na tom mé vnitřní dítě nebo jaké první tři kroky mám udělat v určité situaci nebo směrem ke svému přání.

Z tarotu se stal takový mezičlánek na cestě k sobě. S ním jsem se mohla ptát sama na sebe, ale neslyšet jen ty vlastní vzkazy, které přicházely a nebyly závislé na tom, kdy já si vezmu tužku a napíši si je nebo když já dovolím. Až časem se to obrátilo a já začala vnímat svoje vlastní světlo a intuici jako hlavní zdroj svých odpovědí.

Rozhodla jsem se naslouchat sobě

Jestli chceš vědět, kdy jsem si uvědomila, jak to skutečně je, jeden okamžik nenajdu. Nejvíc mi to přicházelo, když mi někdo řekl, že toto už nedopadne, že s tím nejde nic dělat. To jsem měla vždycky největší kuráž a odvahu sáhnout si na všechno, co ve mne je a bylo. Já vždy věděla, že nějaká cesta nebo nějaký způsob existuje, jen ji ještě nevidíme.

Nakonec jsem pochopila, že i když je vnější inspirace důležitá, pravé odpovědi potřebujeme najít v sobě. Začala jsem více věřit svému vlastnímu vnitřnímu hlasu a vedení. Místo toho, abych se ptala ostatních, začala jsem se více ptát sama sebe: „Co cítím, že je pro mě správné?“ a „Jaké jsou mé skutečné potřeby?“ A odpovědi přicházely.

V mém životě se znovu objevily čakry a průvodci mi ukázali, jak z nich číst. Pochopila jsem, jak důležitá je energie v nás a v našem těle, v našich orgánech. Jak to ovlivňuje naše vztahy, nemoci, situace a myšlenky. Bylo to jako odkrýt existenci lidského těla tady na zemi. Skrze energetická centra našich čaker totiž můžeme komunikovat sami se sebou a najít odpovědi, které jsou vždy k dispozici – každému z nás, kdykoliv. Stačí se zastavit a naslouchat si.

Zaměřením se na své čakry jsem začala jasněji vnímat, co mi pomáhá růst, co mi dává energii a co mě naopak vyčerpává. Už jsem nemusela hledat odpovědi u ostatních, protože jsem věděla, že pravdu najdu uvnitř svého těla a naučila se s ní pracovat. Ano, průběžně a neustále.

Není to tak, že jednou čakry zharmonizujeme a máme hotovo. Je to proces, ve kterém všechno, co k nám přichází, má na nás určitý konkrétní vliv. Když pochopíme význam čaker, pak i chápeme, že když se rozčílíme nebo jsme v euforii radosti, tak se jen více roztočil nebo zaškrtil tok jejich energie. Pak je na nás, dostat jej zase zpátky do rovnováhy. Nebo můžeme zůstat uvízlí v tom roztočení nebo uškrcení a pak nad svým životem ani tělem, ani emocemi, ani myšlenkami nemáme žádnou moc. Jsou to přesně ty chvíle, kdy si říkáme: Proč se mi tyhle situace dějí? A lítáme ze strany na stranu a nerozumíme ničemu.

Jestli chceš porozumět, zvu tě k pochopení a nalezení odpovědí. Od 8. do 10. dubna pořádám minikurz ZDARMA „Objev svět čaker“. Během 3 dní se podíváš, jak je tvůj život spojen s čakrami a také jak se s tím, co se dozvíš, spojit a přestat hledat odpovědi mimo sebe, ale objevit je ve svém nitru. Přidej se ZDE >

Odpovědi najde každý, kdo se rozhodne

Myslím si, že jsem si za svůj život prošla toho tolik, abych se mohla stát pro druhé průvodcem a tlumočníkem vnitřních světů. Abych mohla rozsvěcovat miliony srdcí do lásky, v laskavosti a se špetkou humoru. Vše, co umím, vidím, slyším a ukazuje se mi, moc ráda předávám dál. Nemá smysl si to schovávat pro sebe, ale naopak otevřít to světu.

Vše, co umím, můžeš umět i ty. Jak?
V první řadě je důležité rozhodnout se, že chceš znát odpovědi.
A to zcela čistě, otevřeně a bez podmínek.

I za tu cenu, že se ti některé odpovědi nemusí (a nebudou) líbit.
I za tu cenu, že se o sobě dozvíš něco, čeho se bojíš.
I za tu cenu, že budeš pracovat sama na sobě.
I za tu cenu, že ti to bude připadat zbytečné nebo ztráta času.
I za tu cenu, že to nechápe okolí.
I za tu cenu, že dáš sebe na první místo.
I za tu cenu, že neuvidíš hned výsledky.
I za tu cenu, že budeš na začátku nedůvěřivá.
I za tu cenu, že nevíš, kam tě to dovede.

Vše toto jsou velké limity, které odvádí pozornost, jak být sama se sebou, jak být sama sebou, jak být spokojená a šťastná. Dovol si je jeden po druhém odložit a projevit se.