Daleká cesta do MAMINČINY náruče

Dvojčátka v bříšku maminky si debatují. Jak asi vypadá maminka? Vnímáme ji, cítíme ji, ochraňuje je nás, povídá si s námi, ale nikdy ji nevidíme. Jedno mimčo se pak ptá: „Ty věříš na maminku?“ Druhé odpovídá: “ANO”. První kroutí hlavičkou a říká: „Jak to? Vždyť si ji nikdy neviděl.“ Druhé miminko hned reaguje: ”Věříš v Boha? ANO!!! Toho jsi taky nikdy neviděl a věříš v něj.“

Maminka, kouzelné slovo, které má tolik tváří.

Každý si pod tímto slovem může představit úplně cokoli a je to v pořádku. Žádný otisk není stejný. Vzorce prvních chvilek, v prenatálním období, u porodu, v šestinedělí, během prvního roku a asi do 6 let věku, jsou pro naši duši velice zásadní.

Zapisujeme si  na svůj čistý list vše co vnímáme energeticky, ne slovem. Když přicházíme na svět, máme dar komunikace na energetické úrovni, která vyzařuje z každého člověka, věcí, přírody. Vše je vibrace.

Jako děti nemusíme mluvit, nepotřebujeme slova, to nás učí postupem a zjišťujeme, že každé slovo nakonec zní jinak, když je vysloveno jinou vibrací.

Dnes Vám povím jeden příběh, 

je to příběh paní Evičky, s kterou jsem měla tu možnost se potkat více jak před 15 lety na sezení. Paní Evě bylo kolem šedesátky, příjemná, na svůj věk vitální, to jsem ještě nemohla posoudit, že věkem to není, jak se člověk cítí 🙂

Měla smutné oči a úsměv nebyl to, co by úsměv měl být.

Začaly jsme si povídat, většinou lidé začnou povídat, jak se mají teď v přítomném okamžiku, co je netrápí, jak se mají dobře, že vše je v pořádku a že to berou takové jaké to je, že by mohlo být hůře.

Víte, že do fyzické bolesti se projevuje stav naší duše až jako ten nejvarovnější signál? Tak, aby to s námi zatřáslo, zabolelo, zastavilo, abychom to už neodsouvali dál a konečně se podívali sami do sebe, co nám tím naše duše, skrze tělo, nemoci, bolesti, chce říci? Protože to jediné někdy vidíme a cítíme.

V povídání bylo spoustu zachycujících momentů v jejím životě.

Některý člověk potřebuje povídat hodně dlouho, než dojde k bodu, že už sám zjistí, že to okecává a krouží kolem, jako pták nad kořistí dole na zemi.

Vidí ho z vysoké výšky, jak je úplně malinký, jak si tam žije, běhá, pochoduje. Než se odváží si pro tu kořist slítnout. Je to trochu divné přirovnání, ale je to tak.

My kroužíme okolo našich bolestí, schválně letíme co nejdál, nejvýš, tak abychom ji neviděli, dělali, že tam není, zapomenuli, vymazali, nebo ji dali prostor, aby sama zmizela a my to nemuseli řešit.

Až se řekne tato omáčka, přejdeme k tomu, co nás trápí, co se nám stává, co se opakuje, čím jsme prošli, jakou máme bolest či zranění.

S paní Evou jsme došly také na slovo “maminka” první reakce byla, dobrý, ještě žije, je jí osmdesát let, ale nestýkají se. Celý život nemají až tak vřelý vztah, spíše sporadický a posledních pár desítek let se spolu nebaví a vůbec se nenavštěvují. Nemají si co říci, a že to tak je, co si pamatuje, takže to pro ni už je normální a tento stav přijala.

Nikdo ji nevysvětlil a nemůžeme se tomu divit, vždyť se o těchto věcech nemluvilo tak, že by mohl člověk sám s tím něco udělat a popřípadě alespoň porozumět, tak aby jeho srdce nebolelo. Někdy jsou opravdu případy, že je to v plánu duše, ale to je zase z jiného soudku.

Pojďme zpátky k paní Evě. Shodly jsme se po chvíli námluv, tancování a kroužení kolem, že na dnešním sezení se budeme věnovat jí a mamince, abychom našly co je v podvědomí pro duši jako první záznam, pro který si vždy duše sáhne, vědomě či nevědomě.

Cesta to byla zajímavá, příběh to byl silný a důsledek fatální.

Co si tak vzpomínám sezení, sezení trvalo asi tři hodiny. Postupně  jsem sloupávaly od přítomnosti do minulosti momenty a pocity, emoce, vše co se vztahovalo k mamince.

I díky tomuto zpětnému ohlédnutí si paní Evička uvědomila a přiznala, že v jejich životě byly i příjemné chvíle s maminkou. Situace, kde se opravdu začala upřímně smát srdcem, a v očích jí začaly problikávat jiskřičky světla. Nakonec jsme došly do momentu, kdy se událo “něco,” co ovlivnilo celý její život.

Ve třech letech měla asi 9 měsíčního bratříčka a jako správná holčička ho opečovávala tak, jak to viděla u maminky.

Vzpomenula si, že jednou v kuchyni nebyla maminka a bratříček začal hodně plakat. Evička se snažila bratříčka uklidnit, ale slovem to nepomáhalo. U své maminky viděla, že když bratříček pláče, dává mu napít z lahvičky mlíčka nebo čaje.

Vylezla na linku pro připravenou lahvičku a přiložila ji bratříčkovi, tak aby se mohl napít, zabralo to, měla obrovskou radost, že to zvládla, úplně se cítila jako skvělá holčička. Její nadšení a radost se rázně utnula, když v ten moment přišla do kuchyně maminka a strašně ji seřvala, co to dělá a okamžitě odstoupí od bratříčka a vypadne do vedlejšího pokoje.

Ta malá Evička vůbec netušila, co udělala špatně, co provedla, že maminka se na ni tak strašně zlobí, přeci bratříček už nepláče.

Odešla s pláčem, obrovským bolem z toho, co neumí vůbec pochopit. Seděla v druhém pokojíčku na zemi v koutě a hledala pomoc sama v sobě a hlavně u maminky. Která, bohužel vůbec za ni nepřišla, nenechala si vysvětlit, že bratříček plakal a ona jen chtěla pomoci, jak to vidí u své maminky, ke které vzhlíží a je pro ní vším. Nabyla dojmu, že ji maminka nemá ráda. Tuto bolest, ránu, si s sebou nesla celý život.

Tento okamžik se navždy zapsal do jejího podvědomí a ovlivnil vše, co ji připomínalo tuto bezmocnou chvíli, kdy chtěla pomoci.

Při sezení jsme šly zpátky do této situace, málo komu se tam chce, ale je to nutné, tak aby se situace vysvětlila a pochopila, určitě ne vymazala.

Evička se podívala na svoji maminku znovu, procítila co maminka v ten moment zažívala. Byl to úlek, strach, obava a zhrození, nepochopení, proč Evička krmí malého brášku. Maminka se vyděsila.

Vůbec to nemělo podtext toho, co si Evička sama myslela, že ji maminka nemá ráda. V ten moment to Evička pochopila, až zpětně, když jí bylo pomoci se podívat, jak to vše vzniklo a jak to vypadalo z každého úhlu pohledu.

Taková banální věc, která se stane, maminka o této situaci nikdy nemluvila a nepřikládala jí žádnou důležitost. Evička tuto bolest a nepochopení měla celý život.

Po tomto jednom sezení jsme udělaly kus práce a rozsvítily Eviččiny oči. Přála bych všem vidět její radost z toho, že ji maminka má ráda. Otevřela se taková láska za ta léta, kdy se bála dávat ji najevo.

Elixír Lásky, doplněný upřímným úsměvem a dojetí.

Ptala jsem se, jak s tím teď naloží. Evička měla okamžitě odpověď, jedu za svou maminkou. Ještě ten večer jsem měla děkovný telefonát, plný emocí a slz, z toho, že maminku poprvé obejmula a maminka ji, upřímnou láskou a vděčností, že se našly.

Mamince pak povídala o tomto zážitku z dětství, o kterém vůbec netušila, že se stal a že takto zasáhl jejich životy. Umíte si představit, jak šedesátiletá paní obejme svou osmdesátiletou maminku, s láskou a vděčností, že ještě může, že to stihla a že jedna druhou miluje.

Ráda bych tímto článkem otevřela srdce všem lidem a je jedno jestli to je maminka, tatínek, babička, dědeček, teta, strejda, sourozenec či kamarád.

Vše, co společně sdílíme, krásného i bolavého, každý cítí jinak. Slovy se to lehce zamaskuje, přikryje, ale v srdci je pravda, naše pravda, se kterou musíme souznít, ne ji poznamenávat.

Po každém takovém poznamenání zůstává jizva.

Můžeme začít vědomě si tyto jizvy odteď nedělat, a když se stanou, tak je rozvykládat, rozpustit. Pokud by jste chtěli vědět jak začít, můžete třeba tímto.

Najít si čas a povědět jeden druhému, co jsme v ten moment cítili, proč jsme tak reagovali a učit to i naše děti. Není špatné uznat chybu, ale je špatně nechat ji jako strašáka ve tmě a dělat, že už není, že to už bylo a že už se k tomu nechceme vracet.

Moc dobře si uvědomuji, jak je těžké nyní dělat jinak to, co nás učili a jak jsme žili. Proto je dobré začít od dětí.

Všichni jsme děti, můžeme změnit naše bolesti a jizvy ve skutečné velké požehnání.

Hodně štěstí!!!!

Jana