Cesta na Bali: V 50 letech na vlně odvahy a sebedůvěry

Tak jsem se rozhodla. Po padesátce, bez znalosti angličtiny, bez manžela a dětí, jen s kufrem plným strachů a limitů jsem vyrazila na Bali.

Možná si říkáš, že přece v dnešní době není nijak složité vycestovat za hranice. Ale věř mi, když je v hlavě tolik obav a nejistot, je to výzva, žádný vtip. Ale já měla velké přání a Bali mi pomohlo se najít.

Cesta začíná aneb jak si nebalit kufr

Věděla jsem, že už potřebuji nějakou změnu. Tak jsem si vybrala retreat na Bali s programem, který zahrnoval tanec a práci s čakrami. Oboje je něco, co mi pomáhá v mé vlastní praxi a s čím pracuji ve svých programech a při konzultacích.

„Super,“ říkala jsem si. „To bude skvělé. Pojedu na Bali, rozvlním svoje tělo a zároveň si zlepším flow mé energie.“ Bylo to odvážné rozhodnutí jet tak daleko, ale táhlo mě to udělat něco naprosto nečekaného, i když mě to současně i děsilo.

Kufr jsem si balila zodpovědně celý měsíc, přesně podle doporučení, co máme mít. Chtěla jsem u sebe mít všechno, co bych náhodou mohla potřebovat. Klasika. Vždycky mám pocit, že všechno potřebuju. Ale na Bali je to jiné. Tam člověk mnoho nepotřebuje, což jsem tehdy samozřejmě nevěděla.

Proto až budu balit příště (nebo třeba jako inspirace pro tvou vlastní přípravu na cesty), doporučuji jediné: Zbavit se 80 % věcí, které si chci vzít. A pokud si myslím, že je to dost, přidám ještě dalších 20 %. Potřebujeme opravdu mnohem míň – naprosté minimum.

Nekonečná nervozita při přestupu v Dubaji

Když jsme přestupovali v Dubaji, připadala jsem si jak v nějakém špatném filmu. Jen si to představ: žena ve středním věku, která nemluví anglicky, nemá s sebou nikoho blízkého, je bez internetu a v úplně cizí zemi. Tohle je začátek pro dost zajímavé dobrodružství, ne?

Taky bylo. Třásla jsem se a hrozně se bála, abych se neztratila své skupině a vše proběhlo v pořádku. V hlavě mi navíc běžela myšlenka, kterou mi před odjezdem řekl manžel: „Pokud použiješ data, můžeš mít účet vyšší než dvěstě tisíc.“ Tak jsem radši neměla ani zapnutý telefon. To byla výzva! Všechno mě děsilo víc než sci-fi film.

Nakonec jsme našli GATE a já se i přes všechny obavy, že se ztratím, že zapomenu, kam mám jít a že se nebudu schopná domluvit, dostala v pořádku do letadla.

Nejdivočejší cesta do „nového domů“

Dobrodružství ale pokračovalo. Čekala nás ještě poslední část cesty z letiště na resort. Čtyři hodiny jízdy na dvojku v nekonečných serpentinách. Každou zatáčku doprovázel zvuk brzd, který se neustále prolínal s vůní spálených pneumatik. Šílené! Ale to, co přišlo pak, už bylo jen třešničkou na dortu. V resortu nás nejdřív rozdělili a každá jsme dostala svůj vlastní domek. Bylo by to úžasné, kdyby už nebyla tma a nepadaly jsme únavou.

A oceán? Představ si bouři, která tě vítá. I přes únavu mi mohutné vlny a šumění neumožnily spát. Teď už jsem přece měla být v pohodě, když jsme na místě! Ale jako by tenhle film prostě nechtěl skončit. Byla jsem hlavní postava a musela to dohrát.

Zkoušela jsem uklidnit svou duši. Intuitivně jsem se zklidňovala a dávala si záměr, že to zvládnu. Ze tmy ke mně hučel oceán a internet byl ještě tichý, nefunkční. Ale jakmile se spojení podařilo, zavolala jsem manželovi. „Zvládnu to,“ říkala jsem mu rozechvěle. Přesvědčovala jsem tím hlavně sebe, abych odvážná opravdu byla a nevzdala to hned na začátku.

První zkouška odvahy – delfíni a já

Jestli si myslíte, že všechny strachy jsem už překonala, vyvedu vás z omylu. Čekala mě chvíle, kdy jsem musela čelit svému největšímu strachu – MOŘI. Měli jsme jet za delfíny a ocitnout se na širém oceánu, v divokých nekonečných vodách.

Voda ve mně vzbuzovala respekt a při takové představě mi fakt nebylo do smíchu. Naštěstí pro mě se výlet odložil kvůli počasí, protože tehdy bylo moře jako rozzuřený pes. Oddechla jsem si. Dostala jsem ještě trochu času připravit se, protože touhle lekcí odvahy jsem měla projít.

Den D přišel a záchranná vesta na mně visela jako zbytečná část výbavy, ale šla jsem do toho a… Viděla jsem delfíny. Přiznávám, že radost byla jen v očích, ale i v mém srdci. Zvládla jsem to! Byla to moje první opravdová odvaha vůči oceánu.

Kamarádka voda – uzdravení a propojení se živlem

Moje vodní dobrodružství ale mělo pokračování (a možná ještě překvapivější než s delfíny). Voda, která mi už tolikrát ukázala svou negativní sílu, se tady na Bali stala mou laskavou učitelkou.

Zkoušela jsem se s ní propojit a najít vzájemné souznění. Trpělivě jsem zkoušela najít vnitřní rovnováhu a bez obav se do ní ponořit. Nakonec mě to dovedlo až k odvážnému plavání v bazénu, kde jsem se nejen ponořila, ale dokonce se potopila pod hladinu. Pro někoho, kdo má za sebou zážitek topení se, to znamenalo obrovský krok.

Jak se mi to podařilo? Abych opravdu vnitřně překonala strach z vody, musela jsem si s tímto živlem povídat. Stát u vody, bezpečně se jí dotýkat, nechat ji ukázat jinou tvář. A pak kousek po kousku uzdravit vše, co se ve mně skrývalo, co mi bránilo užívat si naše spojení v radosti a lehkosti. Když jsem propustila poslední strachy, voda mi ukázala její tichou sílu, která je jemná a zároveň hluboká. Takhle jsem vodu neznala…

Jsem doma, ale Bali je pořád se mnou

Zažila jsem toho mnohem víc a musela překonat mnoho drobného nepohodlí a obav nejen s cestováním a vodou, ale i v jídle, kultuře a hlavně sama v sobě. Naučila jsem se mnohé projít a zažít první sladký kousek vítězství, který čeká na každého, kdo navzdory strachu vykročí a překročí svoje limity.

I cesta zpět byla dobrodružná. Ale já se cítila úplně jinak. A po příletu? Prospala jsem celý den bez přerušení – ano, celých 24 hodin jsem potřebovala na aklimatizaci a pak ještě následující měsíc prožívala jak po nějaké energetické kocovině. Což tak bylo!

Vrátila jsem se domů, ale energie Bali je se mnou stále.
Každý den cítím jeho esenci a kdykoliv se potřebuji zklidnit, propojit se s přírodou nebo najít v sobě sílu, napojím se na Bali. Má zkušenost je jako semínko, které vyrostlo v mém srdci. Vím, že se na Bali zase vrátím a vím, že ho mám v sobě už napořád…

Nikdy není pozdě na tvou vlastní cestu

Cestování a sebepoznání mi dalo pocit, že už se nebojím neznámého. Od té doby jsem otevřenější k novým zážitkům, novým kulturám a novým výzvám. Máš-li v sobě podobnou touhu po změně, začni svou cestu směrem, který tě láká. Otevři si nový svět, tak jako já. Byť třeba jen na pár dní, na víkend. Dej sama sobě příležitost pustit všechny strachy a pochybnosti, které tě doteď brzdily. I když se bojíš cestovat, jdi do toho. Překážky a nepohodlí přijdou vždy, ale nakonec to bude i velký dar ke svobodě.

Bali mi ukázalo, že život je opravdu o odvaze, o překonání limitů a otevření se novým možnostem. A není to jediná destinace, která může přinést komukoliv takové poznání a osvobození. Stejně tak to může být krásná příroda u nás v Česku nebo na Slovensku. Nebo tě láká Itálie? Řecko? Portugalsko? Mají sice jiný rytmus, ale i tam je kouzlo. Místo vlastně není důležité. To skutečně podstatné je, co v nás probudí, když se rozhodneme udělat krok mimo svou komfortní zónu.

Nemáš odvahu? Ani já ji vždycky neměla. Ale i přes strach, že to nezvládnu, jsem se vydala na cestu. Bláznivé, viď. Ale udělala jsem to a ty to můžeš také zkusit. Měj odvahu jako já a stejně jako já to můžeš zvládnout. Nikdy není pozdě na novou cestu, nové výzvy, nová dobrodružství.

Jestli pořád nevíš, zda a čím začít, připomeň si, že každá cesta začíná prvním krokem. I ten nejmenší krok přináší svobodu. A když nemůžeme na Bali, co si vzít kousek Bali do svého každodenního života? V energii, ve svých činech, v tom, jak se spojíme s přírodou a otevřeme se novým možnostem. S odvahou, touhou a hlubokou vírou v sebe a své sny.